Benešovy dekrety jsou stále živé – bohužel

Kdyby to totiž byly dokumenty „vyhaslé“ nebo „mrtvé“, nevyvolávaly by pětašedesát let po jejich vydání stále tak bouřlivé emoce. Nestaly by se klíčovým okamžikem diskuse dvou prezidentských kandidátů před národem.

Text dekretů dnes studují jen právníci a historici, poměrně dobře známý je ovšem projev prezidenta Edvarda Beneše, který pronesl při příležitosti jejich podepsání v květnu 1947. Přesto stojí zato si tento krátký text zopakovat a podívat se na něj očima občana České republiky roku 2013.

Vážení spoluobčané,
v nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939.
Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti.
Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.
Může se stát, že se najdou „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.
Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává. Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a spoluzakladatele M.R. Štefánika. Vedlo by to k zániku obou našich národů. Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.

Váš dr. Edvard Beneš, Praha, květen 1947

Co vlastně zbylo z obsahu tohoto projevu? Masarykovská teorie čechoslovakismu byla vymazána z Evropy krátce po pádu železné opony. Nemá smysl rozebírat, jak a proč k rozdělení státu došlo, všichni to máme v paměti a jsme si vědomi toho, že zejména Slováci (ale také mnoho Čechů) v referendu hlasovalo pro rozdělení. Emoce se zklidnily, dnes jsou Slovensko a Česká republika přátelsky spolupracující sousední státy, nikdo rozhodnutí nezpochybňuje, žijeme dál…

Německá, resp. sudetoněmecká otázka nás ale stále pálí. Jistě, velký podíl na tom mají sudetští Němci (tedy spíše jejich potomci), dobře organizovaní především v Bavorsku, kteří se stále ozývají se svými požadavky na vracení majetku.

Značný podíl na tom ovšem máme i my sami. Češi jsou totiž dokonalí sebemrskači ve smyslu prožívání kolektivní a především „dědičné“ viny. Místo toho, abychom nechali dnešní mladou generaci bez zábran se zapojit do evropského a světového prostředí, nutíme ji, aby se ohlížela za vinami dědů a otců. Můj dědeček vyháněl Němce z pohraničí, můj otec byl komunista…

Jaký to má pro mladé lidi smysl?

Pozor, rozhodně nepobízím k zapomínání na historii – naopak, její znalost by měla být základem vzdělání každého moderního člověka, protože jedině z ní si může vytvořit vlastní názor a vydat se na vlastní cestu životem. Ale v dnešní Evropě se vracet k sudetoněmecké otázce?

Němci dnes bez jakýchkoliv pochyb ovládají Evropu. Co se nepodařilo Bismarckovi a Hitlerovi vojensky, to moderní znovu sjednocené Německo brilantně zvládlo hospodářsky. Mluvíme o nadvládě Bruselu, ve skutečnosti však vládne Berlín. Nástroje k ovládání Evropské unie používá veskrze mírové – finanční a hospodářské.

Česká republika je na hospodářské spolupráci s Německem závislá, o tom nemůže být sporu. Němci u nás vlastní a provozují stejně tak velké průmyslové komplexy jako například většinu tištěných médií. Jaké ale majetky že bychom to měli vracet sudetským Němcům? Naprostá většina těch velkých dnes de facto neexistuje a nemá šanci na znovuzrození – například textilní továrny. A že by někdo toužil po chaloupce v pohraničí po dědečkovi? Vždyť ani ty už dneska v oné historické podobě prakticky neexistují, navíc představují jen nostalgickou vzpomínku – žít na úrovni chudých Němců z pohraničí, hospodařit na pár hektarech na neúrodné půdě, by stoprocentně nikdo z těch, kdo z Bavorska po něčem takovém volají, nechtěl.

Ani dnešní Evropa není idylickým místem bez konfliktů. Stačí nahlédnout do Srbska a Kosova – pod rouškou náboženských sporů se na obou stranách denně odehrávají zrůdné příběhy, pogromy na celé rodiny (viz např. „facebookový“ příběh Pomozte Lazarce a Sreckovi). Stačí nahlédnout do Severního Irska, kde lidé stále umírají na ulicích a ve svých domech, protože mají jiné náboženství a jiné cítění než jejich soused. Stačí zmínit Skotsko, Katalánii – územní celky, jejichž obyvatelé a představitelé volají po osamostatnění, protože se ve stávající Velké Británii nebo Španělsku cítí jako „občané druhé kategorie“.

To je naše současnost, to je Evropa, ve které žijeme. Zkusme ji vnímat jako moderní národ a přestaňme se ptát kandidátů na prezidenty, co si myslí o Benešových dekretech. Měli bychom se jich ptát na úplně jiné věci – totiž na to, jak povedou tento stát a národ, aby si uchoval kulturní integritu a nezávislost a měl co nabídnout modernímu světu, aby se v něm lidem dobře dýchalo a žilo.

PS: Nestraním ani jednomu ze „zbylých“ kandidátů. Čiší z nich samolibost, chybí pokora. Ani jeden mě nedokáže přesvědčit o tom, že splní to, co od něj jako občan České republiky žádám o odstavec výše. Doufejme, že při příštích prezidentských volbách za pět let budeme volit moudřeji – budeme skutečně volit budoucnost, nikoliv plané diskutování o minulosti.