Beránek jako symbol prostupující národy

Nikdy dříve jsem nepřemýšlela o tom, že by Velikonoce mohly být něčím jiným než připomenutím ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a vítáním přicházejícího jara. Žiju v křesťanském světě a Velikonoce jsou pro mne obdobím řady tradičních rituálů, které se jednoduše dodržují.

U nás doma se v tuto dobu vždy uklízí, v pokrmech se objevuje řada nejrůznějších bylinek, pletou se pomlázky a především se barví vajíčka. Nejhezčí na tom všem je, že se přitom sejde celá rodina. Přebíráme pytlíčky s OVO barvami a obtisky a soutěžíme o nejhezčí výtvor. A přitom probíráme, co je u koho nového, pijeme kafe a přikusujeme piškotového beránka.

V loňském roce však dostala moje představa klasických Velikonoc trhlinu. Mladší sestra Terezka se vrátila z Anglie, kde několik měsíců pracovala. Vyprávěla nám, jak se slaví Velikonoce tam. Rodina, v níž bydlela, pořádala pro svédětí a jejich kamarády ze sousedství velikonoční slavnost. Její součástí byl i „lov vajíček“. Ty totiž měl v okolí domu podle tradice v noci ukrýt velikonoční zajíček. Proč právě zajíček? Může za to prý povídka Kraslice, kterou v 19. století napsal německý spisovatel K. Schmidt. Zajíček v ní totiž snáší poslušným a hodným dětem vajíčka. Příběh si získal své obdivovatele nejen v Německu, ale také v Anglii, Itálii nebo ve Spojených státech.

Terezka se navíc v Anglii seznámila se dvěma studenty. Tom pochází z New Yorku a celý svůj život byl vychováván v židovské víře, Amir je z Istanbulu a vyznává islám. Židovské Velikonoce– Pesach, do značné míry odpovídají zvyklostem křesťanů a leccos o nich víme. Židé si jimipřipomínají Boží záchranu Izraelitů z egyptského otroctví a zároveň oslavují probouzení půdy a země. Překvapilo mne, že i muslimové slaví tyto svátky jara. Říkají jim Bajram a více než kdekoli jinde zde hraje roli obětování nevinného beránka tak, jak ho známe i z naší křesťanské historie. Ještě dnes se například v Turecku muslimové scházejí před řeznictvím, kam dopraví svou ovci či kozu a čekají na rituální porážku spojenou s krátkou modlitbou. Řezník pak maso naporcuje, majitel si ho odnese v igelitové tašce a doma se rozdělí s dalšími členy široké rodiny. Vím, že i naši předkové v historii zabíjeli v době Velikonoc mladé ovce. Piškotový beránek je však pro mne – a věřím, že i pro většinu z vás – mnohem příjemnější představou symboliky oběti.

Na druhou stranu – uvědomila jsem si, jak se rituály různých kultur prolínají. Obětní beránek je toho důkazem – patří do Velikonoc v křesťanském, židovském i muslimském světě. Je symbolem, který zná a používá velká část světa. Napadá mne, zda bychom ho mohli využít v rámci procesu globalizace, o kterém mluvíme stále dokola a v kterém neustále narážíme na řadu tradic typických pro kultury jednotlivých národů a zemí. Možná právě beránek by mohl být tím, kdo by ztlumil náboženské a mocenské války a spojil svět. Ano, vím…Beránek jako symbol propůjčující lidem to, co by jim mělo být vlastní – tedy lidskost a zájem od druhého – je utopií. Až tak daleko bohužel síla tradic a rituálů nesahá.