Jak přežít rozvodové peklo

Rozvod představuje destruktivní zásah do organismu, který se nazývá rodina. Je to požár, který se po rozpoutání zpravidla rozšíří i na další objekty. Trpí nejenom oba aktéři, kteří se často chtějí vzájemně psychicky a někdy i fyzicky zničit, ale také jejich děti a nejbližší příbuzní. Rozjetý rozvod nelze většinou zastavit, ale je možné do jisté míry eliminovat jeho průvodní jevy a následky. Rozvést se lze kultivovaně a korektně, bez scén, hlasitého skřípění zubů a zbytečných výdajů.

Palebná příprava

Každého z nás během dlouholetého manželství asi mnohokrát napadne: „já už to s tím chlapem (ženskou) nevydržím a rozvedu se.“ To je naprosto normální a neškodná manželská fráze, kterou myslíme vážně tak 10 minut. Horší je, pokud se z fráze stane nutkavá myšlenka, která nás ovládne, a my se snažíme, aby se proměnila v realitu. Symptomy jsou známé - postupně odnášíme z bytu předměty nebo projevujeme zvýšený zájem o děti, abychom si je emočně pojistili. Manželský sex se nekoná, finanční hospodaření se dělí, narůstají hádky, rodinný život se změní v bojiště, kde vládne mrazivé ticho často prodchnuté nenávistí. Milenka či milenec nebývají nutnou podmínkou rozvodu, ale když jsou, fungují jako účinný katalyzátor. O vážné krizi již vědí příbuzní a přátelé. Je nabito a nezbývá než vystřelit.

První salva

Rozvod je sice společensky tolerovatelný, ale měl by mít skutečně vážné důvody, a my nezlomné  přesvědčení, že se svým protějškem skutečně nemůžeme dál žít. Mezi nejčastější první salvy patří „vyložené karty“ neboli sdělení o mimomanželském vztahu. Pozor, nejde o odhalení vztahu manželem( manželkou), ale o naše přiznání k nevěře. Svou roli může hrát neuspokojivý sex, zcela jiný hodnotový systém a rozdílné zájmy, nebo oboje najednou (staré známé manželka-manžel mi nerozumí). Časté je také vytahování starých konfliktů a výčitek či hádek týkajících se chování a jednání nejbližších příbuzných.

Psychologická obrana proti podání návrhu na rozvod není jednoduchá. Šťastným řešením rozhodně není chování ve stylu čím hůře, tím lépe, včetně pokusů vyvolat u protějšku žárlivost. Na druhé straně nemá smysl se kát, sypat si popel na hlavu a slibovat nesplnitelné, nebude nám věřeno. Relativně platná je zásada + 20%,  tj. pokud chcete, aby váš partner zaregistroval změnu vašeho chování, mělo by se zlepšit zhruba o 20%. Znamením, že jsou všechny snahy o uzavření míru zbytečné, signalizují „ztráty“ cenných věcí, „vyluxování“ kont, snaha žalovaného získat podporu rodičů obou stran, vyhrožování vyhozením z bytu, vyděděním, žádostmi o vrácení darů. Bojiště začínají pomalu ovládat těžké kalibry.

Děti jako rukojmí

Způsobů, jak dostat na svou stranu děti je mnoho, od kupování dárků a navozování strachu z druhého rodiče, až po podsouvání nepravdivých prožitků (…pamatuješ, jak nám na dovolené maminka vůbec nevařila?), mimické vyjadřování utrpení (povzdech, pláč, oči v sloup) a zdánlivě objektivní nabídky volby (…rozhodni se sám, jestli chceš moji opravdovou lásku, nebo jeho předstíraný zájem).

Klasická je výzva: „Tak si jdi, ale děti už neuvidíš!“ přičemž se předpokládá, že potomci budou svěřeny matce. Čtyři až pět mužů z deseti skutečně svoje děti do péče nechce, ale přeje si podílet se na jejich výchově. Vynecháme-li tatínky, kteří péčí o děti něco sledují a pak ty, kterým z různých důvodů nelze svěřit ani kokršpaněla, zůstává nám jeden jediný „báječný táta“ usilující o svěření svého potomka do vlastní péče. Ženy mají z podstaty v tomto ohledu lepší pozici než muži, nicméně pokud muž o svěření opravdu usiluje, má jednoznačnou podporu dítěte a je zastoupen dobrým právníkem, jeho šance a šance ženy jsou srovnatelné.

Když rozvod, tak rozvod!

Pokud se za každou cenu rozvést, máme v zásadě dvě možnosti. V případě, kdy citové vztahy sice ochladly, ale oba manželé se dokáží vzájemně tolerovat jako partneři (a také jako rodiče nezletilého dítěte), zákon o rodině umožňuje, aby rozvod proběhl jako dohoda. Pak mluvíme o rozvodu nesporném nebo také smluveném. Pokud manželé splní ještě další podmínky obsažené v zákoně o rodině, jsou „odměněni“ rychlým a bezkonfliktním řízením.

Pokud ovšem jeden z manželů s rozvodem nesouhlasí, pak je nezbytné, aby žalobce prokázal tzv. kvalifikovaný rozvrat. Prokáže-li žalobce tuto skutečnost, nastupuje další dotazování týkající se prokázání tvrzení příčin rozpadu manželství neboli známé „praní špinavého prádla“. Řízení, do něhož vstupuje i strana žalovaná, pak je zpravidla odročováno kvůli důkazům a nastává další fáze tvrzení proti tvrzení, boj, který bývá rozpoután i mezi rodinami, přáteli, nepřáteli…

Jednotlivá stadia rozvodového procesu, ať už probíhá jakkoli, jsou vždy stejná: opatrovnické řízení, rozvodové řízení, řešení bytové otázky, výživné rozvedeného manžela a vypořádání společného majetku.

Osvětové brožurky optimisticky nás upozorňují, že po rozvodu  sice přestáváme být manželi, ale zůstáváme rodiči“, protože se rodiče i nadále mohou dětem maximálně věnovat a podílet se na jejich výchově. Realita je ovšem jiná. Každý druhý víkend zastává jeden z rodičů (zpravidla muž) sváteční post. Vezme děti do cukrárny nebo do ZOO, zatímco druhý rodič (zpravidla žena) přes týden pere, vaří, uklízí, žehlí. Sympatie dětí sklízí však ten, kdo je dětem vzácnější a každý týden nebo dva nosí dárky, což je vůči „permanentnímu“ rodiči nespravedlivé. Ale i po slušném rozvodu zůstávají staré a vytváří se nové vztahové tenze, prohlubované možným příchodem třetí osoby v roli náhradního otce nebo matky. Pro eliminaci případných konfliktů platí zásada, že v době styku s dítětem mluvíme o jeho druhém rodiči co nejméně a pokud možno neutrálně. Na tomto místě platí výrok nestora českých dětských psychologů Zdenka Matějčka: „Dítěti nemáme lhát, nemusíme mu ovšem říkat celou pravdu.“ Praktickou ukázku předvedl jeden tatínek po dramatickém rozvodu. S dcerou zavedl zásadu, že budou při setkáních hovořit jen o hezkých věcech. Pokud se stalo a ujelo mu pár kritických slov na adresu matky, dítě opáčilo: „jen o hezkých věcech, tati…“

-jh-

Foto: SXC.hu