Lucie Benešová na návštěvě v nové porodnici

„Já sama už další děti neplánuji,“ s úsměvem hned na úvod prohlásila Lucie Benešová, když si prohlížela nové porodní sály Gynekologicko-porodnické kliniky FN Motol s devítiměsíční nejmladší dcerou Larou v náručí a v doprovodu maminky. Manžela Tomáše Matonohu nechaly doma, pro něj porodní sály zas až takový zážitek nejsou.
„Ale ženu tohle vždycky zajímá. Za pár let bude třeba maminkou moje starší dcera, takže pozvání pana primáře Romana Chmela k návštěvě moderní porodnice jsem přijala ráda.“

Fakultní nemocnice v Motole investovala do rekonstrukce nevyhovujícího porodního sálu z 80. let minulého století 14 milionů korun. Původní sál rozdělený jen přepážkami (mimochodem noční můru některých maminek, které zde ztrácely pocit soukromí právě když ho nejvíc potřebovaly) už v Motole dnes nenajdete. Nahradilo ho pět moderně vybavených porodních pokojů s vlastním sociálním zařízením, rádiem, telefonem nebo wifi. V nových porodních pokojích je dostatek místa nejen pro matku a lékaře, ale i pro následné ošetření dítěte, díky čemuž nedochází k přerušení kontaktu s matkou po porodu. Lucie Benešová si prohlédla pokoje i jejich příslušenství a s primářem MUDr. Romanem Chmelem Ph.D. si pak povídali – samozřejmě hlavně o dětech.

Roman Chmel se ptá Lucie Benešové

Prohlédla jste si naše nové porodní sály, jaký z nich máte dojem?

Jsou opravdu krásné, pro maminky je to luxusní prostředí. Třeba koupelnička s velkou vanou, skoro bazénkem – to je nádhera, něco mimořádného, co se v našich nemocnicích nevidí. Ráda bych řekla, že bych si tam s chutí zarodila, ale to já už opravdu nebudu. Sama to už v praxi nevyzkouším, ale mám dcery, kamarádky, takže můžu doporučovat.

Máte čtyři děti, mezi nejstarším synem a nejmladší dcerou je poměrně velký věkový rozdíl. Jak se z vašeho pohledu lišily podmínky při porodu, když jste rodila před patnácti lety a nyní?

Asi by byl větší rozdíl, kdyby Luciánovi bylo osmnáct. Před těmi patnácti lety už bylo hodně změněno, existovaly už nadstandardy. Měla jsem tedy k dispozici svůj pokoj, vlastně se to tedy moc nelišilo, komfort byl stejný, jako teď, když se narodila Lara.

Tatínkové jsou dva, byli oba u porodů?

Ano, Luciánův tatínek byl u celého porodu. Když se před sedmi lety narodil Štěpán, Tomáš také absolvoval celý porod. Teď k Laře přiběhl na poslední chvíli, právě když přišla na svět.

Jak to snášeli?

Teprve když se narodil Štěpán, uvědomila jsem si, že každý muž je jinak stavěný na porod. Myslím, že je důležité, aby rodička účast u porodu s manželem předem dobře prodiskutovala. Třeba Tomášovi to dělá hodně zle. U Štěpána si myslel, že to bude v pohodě - a pak byl půl roku otřesen. Proto také k Laře přiběhl až na poslední chvíli, když už byla na světě, takhle to zvládl mnohem lépe. Myslím, že málokterý muž se dokáže dívat na celý porod, aniž by ho to poznamenalo. Pro mě je příjemné, když u toho manžel je, ale chápu, že to prostě každý muž nemusí zvládnout. Ale myslím, že alespoň na ten poslední okamžik by u toho tatínkové měli být, i pro ně je přece narození dítěte velký životní okamžik, takže by si ho měli užít od samého začátku. 

Vy teď hrajete v televizním seriálu Gympl ředitelku školy, která má k dětem prapodivný vztah…

Vidíte, jak se liší herečka a postava! Ta paní, kterou hraju, má sice jednoho syna, ale je to přesně ten typ ženy, která nikdy děti mít neměla. Ve vztahu k synovi i studentům je velmi krutá. Já si tu postavu ale užívám, ono hrát takovou chladnou intrikánku je vlastně zábavné. Ono se jí navíc moc těch intrik nepodaří dotáhnout do konce. Po dohodě s autory ji navíc hraju trochu jako karikaturu takové osobnosti, takže tím postava získala humor a je pro diváky přijatelnější. Jinak takové ženské zlé postavy v seriálech dlouho nevydrží, diváci je nechtějí. Takhle je pro ně snesitelnější, což jsem ráda, protože já ji hraju s chutí a přála bych si, aby na scéně vydržela dlouho.

Jak stiháte hraní a čtyři děti? 

Když se narodil Štěpán, začala jsem pracovat až po roce. Teď ale přišla nabídky na roli v Gymplu – a taková nabídka se neodmítá. Mám výborné zázemí, obě babičky a ještě paní na hlídání, také Tomáš má pochopení a pomáhá. Díky tomu jsem mohla začít točit už šest týdnů po narození Lary. Jsme obě zdravé, takže to nebyl problém. Jinou práci ale teď rozhodně neplánuji, takhle jsem naprosto spokojená.

Máte velkou rodinu, jak jde dohromady puberta starších dětí, sedmiletý syn a miminko?

Někdy je to mazec. Lucián už je opravdu v pubertě, třináctiletá Sára do ní pomalu přichází. K tomu sedmiletý Štěpán s úplně jinou náplní času a teď malá Lara – sjednotit alespoň někdy rodinný program dá fušku. Zorganizovat třeba nedělní společný výlet je docela oříšek. Ale děti k sobě mají hezký vztah, naše velká rodina i díky vstřícné pomoci obou babiček funguje v pohodě. Když se chce, tak to jde – a u nás všichni chceme.

Lucie Benešová se ptá Romana Chmela

Máte teď k dispozici novou porodnici, je to vaše splněné přání?

Modernizace porodního sálu do stávající podoby byla opravdu mým letitým tajným snem. Natolik tajným, že jsem se o něm bál dlouho veřejně promluvit. Financí ve zdravotnictví nikdy nebylo a nebude nazbyt. Ve zdravotnických zařízeních je přitom stále co obnovovat, modernizovat a v neposlední řadě i humanizovat. Naše nemocnice v posledních letech rekonstruovala a humanizovala dětskou část, což jsem vždy chápal jako prioritu. Staré prostory dětské části nemocnice opravdu neměly s příjemným prostředím již mnoho let nic společného a snaha zdravotníků zpříjemnit léčbu dětským a dospívajícím pacientům milým a laskavým chováním a profesionální péčí nemohla být dlouhodobě úspěšná. Obdobné pocity jsme prožívali i na našem starém porodním sále, který byl postavem podle dnes již třicet let starého projektu a modernímu pojetí porodnictví již nevyhovoval. Po ukončení hlavní části rekonstrukce dětské části nemocnice jsme se proto s přednostou Gynekologicko-porodnické kliniky, panem profesorem Robem, rozhodli požádat vedení nemocnice o podporu při modernizaci naší porodnice. Po podrobném vysvětlování a pečlivém dokladování smysluplnosti investice jsme o něco více než před rokem dostali od pana ředitele příslib, po kterém mohla začít příprava projektu, v létě letošního roku pak samotná přestavba „staromódních“ prostor v moderní porodní sál druhé dekády 21. století. Mé speciální poděkování patří všem lékařům, porodním asistentkám i neonatologickým sestrám naší kliniky za opravdu velké úsilí, které věnovali péči o naše pacientky v době rekonstrukce, protože provoz kliniky nebyl probíhající přestavbou nijak omezen a práce bylo opravdu „nad hlavu“. Na pracovní vypětí tohoto léta zaměstnanci kliniky jistě dlouho nezapomenou, ale doufám, že práce v moderních a opravdu pěkných prostorech porodnice jim vynaložené úsilí částečně vykompenzuje.  

Kolik vy sám máte dětí a v jakém věku?

S trochou nadsázky si dovolím odpovědět asi takto: díky mé aktivitě je tato země „bohatší“ o tři občany, kteří se narodili v naší porodnici mezi roky 1993 a 2011. Staršímu synovi je 19, jediné dceři 16 a malému synkovi budou v lednu dva roky. Poslední potomek má sice maminku jinou než první dva, přesto mám to potěšení vychovávat je spolu v jedné domácnosti. Sám bych to pochopitelně nezvládnul, to přiznávám, nejsem žádný „supermuž“ a dokonalý otec (ale snažím se!). Lví podíl na tom, že to doma dobře funguje, má moje laskavá (jiná než tolerantní a laskavá by se mnou nevydržela) partnerka a všechny tři děti.   

Proč takový věkový rozdíl mezi dětmi?

Naplánovat to nejde, nějak se to tak jednoduše stane. Když jsem začal brát rozum, což upřímně přiznávám, bylo až někdy mezi dvacítkou a třicítkou, tak jsem si to idylicky plánoval poněkud jinak. To jsem si myslel, že si s blížící padesátkou pořídím dvoumístné sportovní auto, abych se konečně rychleji svezl v nablýskané káře s pěknou náloží koní pod kapotou. Moji kamarádi, a není jich v naší nemocnici málo, kteří mě znají již od té doby, to mohou potvrdit. Sen zůstal snem, dnes je vše jinak. Jezdím stále pomaleji v autě velkokapacitního charakteru, aby početnou rodinu se vzrostlými dětmi (jsou moji, tedy nejsou nejmenší) uvezlo a ve zdraví pomalu dovezlo kdykoli kamkoli.

Iluze však stále žije. Nakonec, jaký by byl život bez iluzí. Jen jsem si to rychlé auto posunul na dobu pozdější, ale po zkušenostech se obávám nahlas vyslovit jakékoli číslo, jakýkoli věk. Chci poskytnout životu šanci, aby mi tento sen splnilJ Dnes jsem velmi rád, že se mi zmíněný mladický sen v mém současném „mládí“ nenaplnil, protože radost z dětí je nezměřitelně větší. Nabíjejí mne a dávají mému životu smysl.

Rodil jste své děti? Je vůbec vhodné, aby porodník pečoval o porod manželky nebo aby chirurg operoval rodinného příslušníka?

Nadělal jsem v životě nesčetně rozmanitých chyb, a bylo by to jistě na mnoho hustě popsaných stránek textu, ale takové chyby, abych osobně rodil své děti, jsem se naštěstí nedopustil, a to jak v mládí, tak u posledního porodu před necelými dvěma lety. Bylo mi ctí rodit či operovat manželky a partnerky mých blízkých kamarádů a přátel, již to bylo spojeno s nemalým stresem, ale stres z rození vlastního dítěte či operování příbuzného jsem nikdy nepovažoval a nebudu považovat za rozumný a správný. Na naší klinice pracuje mnoho vynikajících odborníků, rozvážných a zručných porodníků a operatérů a bylo by mojí smutnou a nebojím se říci i trapnou vizitkou, pokud bych jim nedůvěřoval. Vážím si porodníků mých dětí, mých ctěných kolegů a spolupracovníků, kteří při mé žádosti o pomoc hrdinsky a bez mrknutí oka řekli ano, přestože jsem jim tím nepochybně způsobil stres a v dobrém úmyslu poněkud „polechtal“ jejich srdeční věnčité tepny a doufám, že jen nepatrně zvýšil jejich jinak dobře kompenzovaný krevní tlak :-)  

Uvažoval jste někdy o jiném povolání? Co třeba herectví?

V mládí jsem byl relativně stydlivý, nebyl jsem typ, který by předstoupil před jakékoli obecenstvo a vyprávěl příběhy či vtipy, rozesmával a byl schopen upoutat společnost. Tyto schopnosti se na mne však v průběhu let nějak částečně nalepily, ani nevím jak. Vtipy si nepamatuji stále, ale mluvit před auditoriem mi již problémy nečiní. Sice mi přednášky a proslovy pro různá obecenstva stále nepřinášejí žádné pocity extrémního vzrušení (a to by asi měl herec podle mého osobního názoru mít), ale mnohdy se tím alespoň dobře bavím.

Od dětství jsem nebyl schopen se naučit více než dvě sloky jedné básně, a to mi zůstalo dodnes. Divadelní herec bych tedy byl zcela jistě prachmizerný, mohl bych tak maximálně otevírat na jevišti dveře a říkat krátké věty typu „Paní, nesu vám psaní“. Ve filmu s dialogy ve formě holých vět by to možná šlo nějak zamaskovat, ale na ten zase nemám odpovídající vizáž. Nikdy však neříkej nikdy, praví rčení. Možná bych se tedy mohl teoreticky naučit texty rolí zpaměti, perfektně artikulovat a stát se na prahu padesátky mizerným hercem, ale to raději zůstanu jakž-takž sebekritickým gynekologem. Herecké (ale i jiné profesní) štěstí může někoho potkat i v padesáti, nakonec velikán francouzské a světové komiky Louis de Funés se stal známým svým četníkem ze Saint Tropez až v mém věku a pak prožil neuvěřitelnou kariéru s doslova smrští nezapomenutelných rolí, ale on měl na rozdíl od mnoha jiných mně podobných talent, který bylo jen třeba objevit. Nepochybuji však o tom, že v každém z nás je kus (nebo alespoň kousek) herce. Když se sám nad sebou zrovna nyní zamýšlím, tak mám takový blíže nepopsatelný pocit, že jsem si svou hereckou roli, roli gynekologa, nezvolil nakonec úplně špatně :-)

Gabriela Koulová, Motol in

Foto: Alena Kamasová