SOS dětské vesničky hledají nové pěstounky

Toužíte po naplnění mateřství? Umíte lásku dávat i přijímat? Nyní máte příležitost změnit život nejen sobě, ale také dětem, které nemají možnost vyrůstat v láskyplném rodinném prostředí.

Sdružení SOS dětských vesniček se snaží vytvořit domov dětem, o které se jejich biologičtí rodiče z různých důvodů nemohou nebo nechtějí starat. Abychom toto poslání mohli naplňovat, obracíme se na Vás. Hledáme ženy, které chtějí věnovat opuštěným dětem svou lásku a péči a stát se jejich náhradní maminkou - pěstounkou! Přijímáme ženy do všech tří vesniček v Karlových Varech, Brně i Chvalčově.

Kdo se může stát matkou – pěstounkou? Hledáme ženy mezi 25 – 45-ti lety, morálně bezúhonné, svobodné, rozvedené nebo ovdovělé. Ženy připravené na mateřství i na život v SOS dětské vesničce, kde vychovají alespoň jednu generaci dětí. Jedním z hlavních předpokladů pěstounské péče je vedle schopnosti vytvářet pozitivní vztahy, nadhledu a smyslu pro humor samozřejmě i dobrá fyzická a duševní kondice. Do SOS dětské vesničky přijímáme také manželské páry s vlastními či přijatými dětmi, příp. bezdětné, které by rády rozšířily svou rodinu.

Práce matky – pěstounky je standardním zaměstnáním s nárokem na dovolenou, platem a sociálním zajištěním. Našim matkám – pěstounkám nabízíme zázemí, příležitost k naplnění mateřského poslání, teoretickou i praktickou přípravu pro povolání SOS matky – pěstounky a v neposlední řadě i odbornou pomoc a podporu ředitele vesničky, pedagogicko-psychologického týmu i rodinných asistentek.

SOS dětské vesničky u nás

Cesta ke vzniku SOS dětských vesniček v Československu byla poměrně trnitá. Ač celosvětové hnutí začalo v Rakousku už v polovině čtyřicátých let, jako reakce na množství válečných sirotků a vdov, naše země si na veřejnou diskusi o potřebě znovuobnovení pěstounské péče musela počkat až do let šedesátých.

V důsledku uvolnění cenzurních tlaků se začala vést širší veřejná diskuse o dopadech institualizované výchovy na děti, vyrůstajících ve státních ústavech. Pěstounská péče byla v šedesátých letech, s výjimkou příbuzenské, zrušena. Opuštěné děti byly umisťovány do různých typů zařízení dle věku, často proto měnily prostředí a různě staří sourozenci zpravidla nemohli vyrůstat spolu. Ústavní výchova se vyznačovala dlouhodobě nedostatečným uspokojováním některých základních psychických potřeb převážně v  emocionální rovině. Tento deficit vedl k citovému strádání, jehož následky se projevovaly nejen v oblasti sociálního začleňování, ale i v celé životní orientaci.  Iniciátory diskuse na toto téma se stali význační dětští lékaři a psychologové Zdeněk Matějček, Josef Langmeier a Jiří Dunovský.

Tlak laické i odborné veřejnosti nakonec vedl k úspěchu – v roce 1964 vešel v platnost zákon číslo 94 o rodině, který definuje preferenci rodinné péče před ústavní. O pět let později je založeno Sdružení přátel SOS dětských vesniček, kladoucí si za cíle vybudovat SOS dětské vesničky ve všech krajích Československa.

V letech sedmdesátých ale přituhuje – Sdružení je zrušeno, SOS dětské vesničky přechází na kraje a jejich existence byla zachována jen díky práci matek – pěstounek.

Se změnou politických poměrů u nás se nese i znovuobnovení zájmu o SOS vesničky. V roce 2003 je otevřena vesnička v Brně Medlánkách a zároveň začíná v Brně fungovat komunita mládeže pro dospívající mladé lidi z Chvalčova.

SOS dětské vesničky jsou vystaveny na přesvědčení, že každé dítě patří do rodiny. Ve vesničkách vyrůstají sourozenecké skupiny i jednotlivci v sociálně i kulturně orientované mladé lidi, kterým byla poskytnuta šance na rovnoprávný život ve společnosti. SOS vesnička dětem v první řadě poskytuje lásku a zázemí, tedy hodnoty, bez kterých si mnozí z nás život vůbec nedokážou představit.