Václav Havel - Necenzurovaný životopis 8.kapitola

Snění o republice

Už dlouho televizní diváci tak pozorně nesledovali novoroční projev prezidenta republiky jako 1. ledna 1990. Po bouřlivé silvestrovské noci, kdy byli lidé zpiti spíše náhlým přívalem svobody než přílišným množstvím šampaňského, se k nim z televizní obrazovky obrátil člověk napohled zcela neprezidentský, ráčkující chraplavým hlasem těžkého kuřáka a viditelně ještě ztrémovaný kamerou, a přitom až přetékající dobrou vůlí. Jeho projev nebyl vystoupením politika s obvyklými frázemi, ale spíše filozofujícího fejetonisty: „Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám - o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.“

Bohužel už první rozhodnutí Václava Havla těmto slovům neodpovídalo. Snad jako by se chtěl zavděčil především svým někdejším spoluvězňům, nebo snad v naivní víře, že české a slovenské žaláře jsou plné politických vězňů z období socialismu, vyhlásil k 1. lednu rozsáhlou a dosud nevídanou amnestii. Z 33 700 nepodmíněně odsouzených mělo být 23 500, tedy zhruba dvě třetiny, včetně vrahů, propuštěno, mnoha dalším měl být trest zmírněn.

Tehdejší náčelník správy Sboru nápravné výchovy (nynější Vězeňské služby) Jaroslav Konečný v této souvislosti uvedl: „Byl jsem zásadně proti tak rozsáhlé amnestii, poněvadž jsem znal dokonale mentalitu vězňů, jejich nálady a názory, o čem hovořili, co budou venku dělat po případném propuštění na amnestii. O ničem rozumném v inkriminovaném období nemluvili, jen o samých lumpárnách... V případě tak rozsáhle amnestie... jsem doporučoval... aby byla stanovena tří měsíční lhůta k propuštění amnestovaných vězňů."

 

Podle návrhu Konečného měli jít první měsíc domů amnestovaní, kteří měli zajištěno bydlení a práci, druhý měsíc měli být propuštěni ti, kteří měli perspektivu bydlení nebo práce, v třetím pak zbývající, tedy ti amnestovaní postrádající bydlení i možnost zaměstnání. „Zvláště důrazně jsem upozorňoval na to,“ připomíná Jaroslav Konečný, „že pokud amnestování nebudou mít žádné zázemí, že především uškodíme jim samotným i celé společnosti. Mnohým pak opravdu nezbude nic jiného, než páchat trestnou činnost..“ Stanovisko tehdejšího náčelníka správy Sboru nápravné výchovy nakonec nebylo respektováno a on sám k tomu smutně dodává: „Diletantský, nekvalifikovaný přístup k zajištění amnestie přinesl společnosti obrovské škody a utrpení tisícům obyvatel ČSSR. Velké materiální škody společnosti a především prostým lidem, které napáchali vězni vinou rozsáhlé amnestie a rychlým propouštěním, již nikdo zcela nenahradí.“

Často bezuzdně řádícím kriminálníkům, kteří se díky amnestii dostali na svobodu, se tehdy příznačně říkalo „Havlovy děti“. Zvlášť otřesný případ, který se odehrál krátce po amnestii, popsal známý pražský kriminalista podplukovník JUDr. Miloslav Dočekal:

„Na počátku roku 1990 po prezidentské amnestii nastala pro nás, kteří jsme pracovali na kriminálních případech, velice těžká doba. Na jedné straně jsme se jako policisté setkávali s opovržením a lidé nám zavírali dveře před nosem, což se jim po brutálních zásazích policie v lednu a 17. listopadu 1989 ani nedivím, na druhé straně vycházeli z vězení amnestovaní recidivisté, kteří najednou měli volné pole působnosti. Mohli jsme jako kriminalisté chodit vysvětlovat, že my bychom se k nějakému mlácení pendreky nepropůjčili? V té době by nám asi těžko věřili. A přitom se právě tehdy vyhrnula z kriminálu ta nejhorší sorta zločinců, kteří se neštítili ničeho a kteří si novou svobodu a demokracii vyložili po svém. A tehdy se v rámci amnestie dostal z vězení i recidivista, jenž měl na svědomí pohlavní zneužívání dětí, vrah osmiměsíčního děvčátka v nemocnici Na Bulovce. Asi kolem půlnoci mi doma zvonil telefon. Ještě rozespalý jsem hmátl po sluchátku a na druhé straně se ozval hlas operačního důstojníka. Hlásil mi, že pohřešují osmiměsíční holčičku z dětského oddělení nemocnice Na Bulovce. Hned jsem si řekl: Proboha, jak ji mohou pohřešovat, když tak malé dítě ještě neumí chodit. Protože výjezdovka byla v té době na vloupačce do jedné vily, hned jsem ji radiotelefonem odvolal, zburcoval jsem celý tým kriminalistů a jeli jsme do nemocnice.

Víte, kdyby sestry v nemocnici nebyly hloupé a nelhaly, tak jsme mohli tu holčičku zachránit. Jenže ony chránily především vlastní kůži. Místo, aby pravidelně kontrolovaly děti, a to každých dvacet minut, což byla jejich povinnost, koukaly na televizi a pily kafíčko. Vůbec je, zdá se, nezajímalo, že by se některé malé dítě mohlo třeba udusit. Když konečně přišly na to, že jim osmiměsíční holčička chybí, začaly ji hledat na oddělení. Jako by se jim mohlo nechodící dítě někam schovat!

Když jsme dorazili na místo, řekly nám, že si ji možná odvezli rodiče. Ani tuhle informaci jsme nemohli vyloučit. Poslal jsem tedy naše hochy na udanou adresu rodičů, aby se jich zeptali, zda si holčičku neodvezli domů. Ti z toho byli, uprostřed noci, zjevně překvapeni. Prý kdepak. Vždyť jejich dcera tam byla jen na banální kontrole oušek a vyzvednout si ji měli až ráno.

Teprve po tomhle zjištění jsme ze sester dostali, že mají na oddělení nového sanitáře, který tam s nimi večer byl. Přitom nikdo v nemocnici nevěděl, že byl dříve trestaný za pohlavní zneužívání a nedávno propuštěný na amnestii z kriminálu. Na dětské oddělení se žádný sanitář moc necpe. Tady nedostává spropitné od pacientů jako jinde. A tak toho nového mladíka klidně vzali. Ještě prý si ten večer od sestřiček půjčil peníze s tím, že má v hospodě nějaký dluh, který musí zaplatit. A za tím číhal, kdy odejdou na televizi. Holčičku už měl vy branou, byla totiž ze všech dětí na oddělení nejstarší. Zatímco sestry byly pryč, saniták si dítě odnesl přes celý areál nemocnice až k sobě na ubytovnu. Nikdo si ho ani nevšiml.

Když jsme se konečně dozvěděli, že zřejmě holčičku vzal, tryskem jsme za ním vyrazili na ubytovnu. Vpadli jsme do jeho pokoje a našli jsme holčičku schovanou pod postelí už bez života. V té chvíli jsem musel naše kluky zadržovat, byli by toho darebáka snad zabili. Byli z toho totiž úplně nepříčetní.

Nasadili jsme sanitákovi pouta, odvezli ho k nám na úřadovnu do Libně a on hned při výslechu spustil, že chce trest smrti. Rozkřičel jsem se na něj: Ty dobytku, teď chceš trest smrti, když víš, že se chystá jeho zrušení!

Když jsem se pak konečně dostal do postele, dlouho jsem nemohl usnout a pořád jsem před sebou viděl mrtvolku toho nebohého děvčátka. Bylo mi z toho zle a je mi zle i dnes, když si na to vzpomenu. Rodiče mrtvého děvčátka tehdy přijal i prezident Havel. Prý plakal, když mu vyčítali, že nebýt jeho amnestie, seděl by ten grázl ještě čtyři roky v kriminálu a jejich dceruška mohla žít..“

Hned 2. ledna se nový československý prezident vydal na svou první zahraniční cestu. K všeobecnému překvapení navštívil v průběhu jednoho dne oba německé státy. V Berlíně se setkal s úřadujícím předsedou Státní rady NDR Manfredem Gerlachem a v Mnichově se spolkovým prezidentem Richardem von Weizsäckerem a spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem. Proč jel ze všeho nejdříve právě k těmto sousedům, pochopitelně vrtalo hlavou všem politickým komentátorům. Chtěl snad iniciativně přispět ke znovusjednocení Německa? Leccos naznačuje skutečnost, že v průběhu svého pobytu v Mnichově se Havel omluvil sudetským Němcům za násilí provázející poválečný odsun. Navíc se československá veřejnost dozvěděla ještě o jeho další překvapivé iniciativě. Ve svém vánočním projevu z 22. prosince 1989 citoval spolkový prezident von Weizsäcker z dopisu, který mu poslal Havel v říjnu, kdy nesměl přijet do Frankfurtu nad Mohanem převzít si mírovou cenu, kterou mu udělili němečtí knihkupci:

 

„Já osobně,“ psal Václav Havel spolkovému prezidentovi, „stejně jako mnozí mí přátelé - odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsem ho vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobil nejenom Němcům, aile snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Když se na zlobu odpovídá jinou zlobou, znamená to, že se zloba nepotlačuje, nýbrž rozšiřuje.“

Povzbuzeni poněkud šokujícím Havlovým vyjádřením - poprvé někdo z české strany nazval odsun vyhnáním - se vzápětí ozvaly organizace sudetských Němců a žádaly oficiální omluvu československé vlády a nastolily problém majetkového odškodnění. Hned den po prezidentově návratu z cesty do Berlína a Mnichova, 3. ledna, muselo koordinační centrum Občanského fóra vydat v souvislosti se zmíněnými požadavky prohlášení, podle něhož „takový jednostranný krok není na místě“. Dále Občanské fórum prohlásilo: „V duchu politiky, kterou se sami chceme řídit, odsuzujeme násilnosti a nespravedlnosti, které odsun Němců provázely. Na druhé straně je také mnoho našich občanů, kteří dodnes nesou následky brutální nacistické nadvlády. Co pak se původního požadavku týká, soudíme, že otázka omluv, tj. kdo se kdy má za co omluvit, není nejšťastnější způsob, jak se s problémem vyrovnat. Jde nakonec přece především o poznání a také odpuštění.“

Už několikadenní Havlovo prezidentování tedy ukázalo, že si potrpí na překvapivá zahraničně politická gesta, a ne vždy je bude ochoten předem konzultovat s vládou.

Takovým gestem se brzy stalo i pozvání čerstvého nositele Nobelovy ceny míru za rok 1989, tibetského duchovního vůdce dalajlámy do Prahy. Dalajláma přicestoval 2. února 1990, setrval se svým bývalým protikandidátem v nominaci na Nobelovu cenu v dlouhé meditaci, což vyvolalo protesty vyslanectví komunistické Číny. Je otázkou, zda nový prezident se chtěl znovu ukázat jako bojovník za lidská práva, nebo zda se chtěl pochlubit smyslem pro fair play, když se setkal s mužem, který mu takříkajíc „vyfoukl“ Nobelovku.

Jisté je jedno: Havlova svéhlavost a také mesiášský komplex se nedaly nikdy nikým a ničím korigovat, či dokonce omezovat. Přitom tehdejší kabinet v čele s Čalfou a s přítelem Dienstbierem v křesle ministra zahraničí mu v tomto ohledu šel dost na ruku. Konflikty však měly přijít až s příští vládou Václava Klause.

    Od prvních dnů se Václav Havel zcela po svém zabydloval na Pražském hradě. Starobylé interiéry doplnily barvami hýřící obrazy Josky Skalníka a Aleše Lamra i zlacené sochy Olbrama Zoubka. Ostatně až nekritické nadšení pro vše ultramoderní projevuje Havel dodnes. Při nedávném pražském summitu Severoatlantického paktu v listopadu 2002 to prokázal dar generálnímu tajemníkovi této organizace Georgi Robertsonovi - nepříliš funkční poněkud manýristická předsednická palička od designéra Bořka Šípka a především nad Pražským hradem v noci zářící neonové srdce, dílo výtvarníka Jiřího Davida, proměňující někdejší sídlo českých králů v Disneyland či v zařízení podobné těm kolem E 55... Mimochodem, srdíčkem začal Havel od listopadu doplňovat svůj podpis. Snad mělo vyjadřovat ono slibované „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Ani v tomto ohledu však nebyl dramatik příliš originální. Dávno před ním už srdíčkem doplňovala svůj podpis půvabná herečka Dagmar Patrasová.

Havlova záliba v křiklavém divadelním prostředí se brzy projevila i v nových uniformách Hradní stráže. Dosavadní zelené, příliš se nelišící od běžných vojenských uniforem, mu údajně připadaly příliš totalitní. Dalo by se tedy předpokládat, že vzhledem k proklamované zálibě v první republice navrhne, aby se stráže oblékaly do stejnokrojů někdejších československých legií. Nový prezident měl jiný nápad. Požádal o návrh nových uniforem Hradní stráže výtvarníka Theodora Pištěka, autora kostýmů Oscary ověnčeného Formanova filmu Amadeus. A tak - navzdory proklamacím ministra financí Václava Klause o potřebě utahování opasků - byla Hradní stráž draze převlečena do poněkud operetních uniforem, které podle Havlových představ „rozveselily“ Pražský hrad.

To všechno však byly jen vnější znaky změn. Tou hlavní byla totiž podivná a mírně excentrická parta kumštýřů-revolucionářů, kteří přišli s novým prezidentem na Hrad. Samozřejmě mezi nimi nechyběli Havlovi nejbližší přátelé - hudební publicista Vladimír Hanzel jako jeho osobní tajemník, folkový písničkář Ladislav Kantor, který měl dokonce na starosti hradní protokol, překladatel a pražský zpravodaj britské agentury Reuters Michael Žantovský jako prezidentův tiskový mluvčí (mimochodem, čs. občan, který mohl být za socialismu britským zaměstnancem, byl jistě příslušnými orgány důkladně prověřen), herečka Bára Štěpánova jako sekretářka, scenárista Jiří Křižan, geograf Saša Vondra, spisovatelka Eda Kriseová, dramaturg Petr Oslzlý či hudební kritik Jan Rejžek v rolích poradců i a herečka a výtvarnice, bývalá manželka režiséra Miloše Formana Věra Křesadlová jako hospodářka.

O jejich zábavách vypravuje například bývalý ministr obrany Miroslav Vacek: „Míval (Václav Havel) smysl pro humor, takový bezprostřední, ne sice přímo k popukání, ale humor to byl. Jeho spolupracovník, poradce Jiří Křižan, byl znám jako velký jedlík. Vzpomínám si, když jednou v letadle naservírovali oběd, pan Havel pečlivě snědl všechno, kromě poloviny porce masa. Složil ubrousek přes ruku, vstal ze svého místa, vzal talíř se zbytkem masa a s vážnou tváří ho »naservíroval« panu Křižanovi. Ten potvrdil »své kvality«, snědl maso a prázdný talíř vrátil.

S Křižanem měli zřejmě dlouhodobě otevřeno hodně šprýmovaček. Třeba při důstojném přesunu přes chodbu Hradu ho Havel spolu se členy své ochranky zničehonic chytili a snažili se ho vecpat do prázdného kumbálu, kterému říkali hladomorna.

Když V. Havel jednou zavítal na ministerstvo obrany, věnovali jsme mu armádní pistoli. Zdálo se, že měl z dárku radost. Za nějakou dobu jsem se ho v jeho pracovně ptal, zda už si byl zastřílet. Říkal, že ne, ale používá prý ji stále. Když k němu přijde Křižan, vytahuje ji ze stolu a straší ho.“

Na extravagantní Věru Křesadlovou, která poměrně brzy musela prezidenta opustit, zase prozradila Olga Havlová: „Věra byla skvělá, jen kdyby nekrájela skla na ty svý vitráže v hradní kuchyni!“

Ne na každého návštěvníka Hradu působili „rozverní“ poradci příznivě. Například kanadský ministr českého původu Otto Jelínek při přijetí u Havla požadoval „ať už jdou ti řemeslníci pryč“. Netušil, že vlasatci v džínách nebo dokonce v šortkách a bez ponožek, jichž byla prezidentova pracovna plná, nejsou ve skutečnosti žádní opraváři, ale Havlovi poradci.

Ostatně sám prezident chodil v té době nejraději ve vytahaných a odřených džínách a jen nerad si bral na sebe oblek. „Alespoň jsme mu chtěli koupit nové džíny, jenže Václav ty staré nechtěl ze sebe za boha svléknout,“ vzpomínala Bára Štěpánová. „A oblek, to byl největší problém. Jemu stálo za to se několikrát za den převléknout. Kvádro si na sebe vzal jen na tu potřebnou chvilku a pak ho ze sebe rychle serval. Ale myslím si, že dnes si už na oblek zvykl.“ Bára Štěpánová prý v prvních dnech po Havlově zvolení dokonce úřadovala v koupelně a ohlašovala se do telefonu slovy: „Koupelna prezidenta republiky, Bára Štěpánová, dobrý den!“ Americký novinář, reportér časopisu Vanity Fair, Stephen Schiff ji v srpnu 1991 popsal následovně: „...A ještě těžší je představit si, že budou uvedeni Havlovou sekretářkou Bárou Štěpánovou, dívkou s velkými ňadry i boky v upnutých purpurových minišatech, v bílých bohatě zdobených punčochách, šněrovacích botách a směšně nesourodých náušnicích.“ Byla to ona, kdo zavedl na Hradě ježdění na koloběžce, na níž prý pak Havel rychleji překonával zdejší značně dlouhé chodby. Na své sekretářce-herečce prý prezident mohl oči nechat. „Já jsem jednou měla takovou průhlednou blůzu,“ svěřovala se Bára, „ale ne úplně průhlednou, takovou, co se nosí, aby byla vidět podprsenka. A on se mě najednou zničehožnic po delší době zeptal: ,Báro, kdy si zase vezmeš tu blůzičku?' Nejvíc mě na tom překvapilo, že to řekl takovým klukovským způsobem, jako kdyby to řekl chlapec, kterému je 14 nebo ... 13 let.“

Vynadal jí prý jen jednou - kvůli tomu, že si špatně vyložil záznam ve svém programu. „Bylo ráno a na Vaška už čekali norští novináři, a tak jsem ho šla popohnat,“ vzpomínala Štěpánová. „V té době se začaly používat v programu anglické výrazy a místo tiskové konference se napsalo pool. Jenže pan prezident si to vyložil jako swimming pool, takže si myslel, že má jít plavat. Václav seděl na posteli v bílém froté županu, na kterém měl napsáno Pravda zvítězí. Popíjel čaj a četl no viny. Říkám: .Václave, už na tebe čekají!^' A on: .Dneska nemám náladu. Řekni, že do toho bazénu nejdu.“ Řekla jsem mu: 'Václave, je to problematičtější. To není pla­vání, čekají na tebe novináři.“ A to se fakt rozčílil, pro tože se cítil zrazen a zaskočen.“

Jediným Slovákem, byť v poněkud výsadním postavení, v tehdejší prezidentské kanceláři byl populární herec Milan Kňažko. Václav Havel o něm často na veřejnosti hovořil jako o viceprezidentovi, byť v tomto případě nevoleném. Po několika měsících však Kňažko náhle zničehonic Hrad i Prahu opustil. Proslýchalo se, že se tak stalo po prudké hádce s prezidentem, kterou prý temperamentní herec zakončil pádnými fackami uštědřenými hlavě státu. Přesný důvod sporu není znám. Sám Kňažko na toto téma dnes odmítá příliš hovořit: „Nehledejte za tím nic mimořádného. S Václavem Havlem jsme zůstali přátelé.“ Tvrdí, že tehdy dostal nabídku stát se ministrem mezinárodních vztahů Slovenské republiky. Potíž je však v tom, že ministrem se Kňažko stal až rok po svém odchodu z Pražského hradu, když se sblížil s Vladimírem Mečiarem, politikem, který Havla vždycky nesnášel. Došlo tedy ke konfliktu mezi Havlem a Kňažkem? Oba o tom svorně mlčí. Nejspíše šlo o jakýsi důsledek poněkud bohémských pořádků, které tehdy v bývalém sídle českých králů panovaly. Anebo to snad byla předzvěst budoucího rozpadu Československa?

Na skutečně historickou návštěvu USA odletěl Václav Havel 19. února 1990. Po letech izolace za železnou oponou měla být delegace skutečně reprezentativní - a také byla. S Havlem a jeho ženou Olgou odletěli do Ameriky umělci, kapitáni průmyslu i zástupci v listopadu rebelujících studentů. Delegace se nevešla do jednoho letadla a britský publicista John Keane poznamenal ve svém životopise Václava Havla, že tehdejší návštěvu překonala v početnosti doprovodu už jen dávná návštěva francouzského prezidenta de Gaulla ve Washingtonu. Nákladnost této cesty kritizoval další z bývalých disidentů kameraman Stanislav Milota, manžel herečky Vlasty Chramostové, jehož Havel také zaměstnal na Hradě. Když prezidentovi vytkl, nač potřebuje mít na cestu třicetičlennou ochranku, zprotivil se mu nadobro, a sám proto nakonec odešel.

Přes svou nákladnost a rozmařilost byla Havlova cesta do Spojených států triumfem. Po nadšeně aplaudovaném poněkud filozofickém projevu plném moralizujících vět v americkém Kongresu se stal živoucím symbolem vzpoury východoevropských zemí proti totalitnímu režimu. Ten drobný, jakoby plachý, světlovlasý muž s knírkem ukazující jindy znuděným kongresmanům vítězné „véčko“ ze zdviženého ukazováku a prostředníku pravé ruky sentimentální Američany nadchl. Havlovo jméno nadšeně vyslovovali i ti, kteří si Československo pletli s Jugoslávií nebo o něm nevěděli zhola nic. Havlova tvář se dokonce dostala na obálku prestižního amerického časopisu Newsweek s titulkem Filozof-král. Stejně ho označili v recenzi jeho esejů Dopisy Olze, která vyšla v literární příloze deníku The Times. Slavný americký dramatik Arthur Miller ho nazval „prvním surrealistickým prezidentem na světě“.

Je zajímavé, že postupně sedmkrát na Nobelovu cenu navržený Havel byl ve světě vždy populárnější než doma. V roce 1998 ho domácí průzkumy veřejného mínění upozorňovaly, aby raději odstoupil, ale britský list The Independent jej zařadil mezi deset nej vlivnějších Evropanů a podle francouzského deníku Le Nouvel Observateuer patřil mezi sto největších evropských hvězd, včetně těch zcela špičkových sportovců, zpěváků, herců a modelek. Sám si pak hořce povzdechl v rozhovoru pro pražský měsíčník Xantypa, že „v cizině jsou mé projevy sledovány, poslouchány a publikovány s nepoměrně větším zájmem než zde“.

Jenže pojďme zpátky z konce devadesátých let do jara roku 1990. Sotva se totiž Havel vrátil ze své vpravdě triumfální americké cesty, čekalo ho doma na půdě Federálního shromáždění první těžké pokoření. Uvědomoval si, že demokratická revoluce musí být završena změnou názvu státu a státních symbolů. Podle jeho představ mělo stačit, aby z názvu státu Československá socialistická republika vypadl přívlastek „socialistická“, a země se tak vlastně vrátí ke svému původnímu názvu. A s tímto návrhem také 27. března 1990 na společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů předstoupil před poslance. Se zlou se však potázal. Ukázalo se, že parlament, který jej ne tak dávno jednomyslně zvolil prezidentem, a třebaže zčásti obměněný a doplněný o zástupce Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, mu dokáže vzdorovat. Prezidentský návrh byl odmítnul a Havlova do té doby navzdory omezeným prezidentským pravomocím prakticky absolutní moc dostala trhliny. Federální shromáždění projevilo svou demokratickou vůli a znervóznělý a znechucený prezident rázem začal uvažovat o potřebě jakési druhé revoluce, která by vymetla komunisty stále ovládaný parlament.

Špičkový právník, signatář Charty a v té době první místopředseda Federálního shromáždění profesor Zdeněk Jičínský se k tomu později vyjádřil: „Havel byl svou povahou umělec, dramatik. Neovládal politologii, nevěděl nic o legislativě a jen málo věděl o ústavních vztazích, v jejichž rámci se pohyboval... Když si ale uvědomil, že nedokáže svůj názor prosadit okamžitě, ztrácel náladu. Politický terén parlamentních a ústavních změn mu byl neznámý a nevěděl, jak se má v tomto prostředí pohybovat. I když měl absolutní moc, měl mít určitou úctu vůči instituci parlamentu.“

Havel svým přezíravým postojem vůči parlamentu vyprovokoval tehdy především slovenské poslance bez ohledu na to, zda to byli nacionalisté nebo federalisté. Už Husákovo zglajchšaltované pojetí federace jim vadilo a nyní se podle Havlova návrhu měl v názvu státu zcela pominout jeho federativní charakter. Přitom právě otázka vyrovnání obou národů byla na jaře 1990 pro mnoho Slováků důležitější než třeba vytvoření legislativních podmínek pro tržní hospodářství. Prezident tak nechtěně vyprovokoval první česko-slovenský konflikt, který vešel do dějin pod názvem „pomlčková válka“. Zatímco v Praze měla podobu jen vzrušeného parlamentního hádání, v Bratislavě se 30. března 1990 zaplnilo Hviezdoslavovo náměstí několika tisíci lidí mávajících slovenskými bílo-modro-červenými prapory a nesoucími mimo jiné i transparent hlásající: „Chceme samostatnú Slovenskú republiku!“

Nakonec byla první česko-slovenská krize zažehnána kompromisním názvem státu Česká a Slovenská federativní republika a také tou podivuhodností, že do zkráceného tvaru názvu státu Československo se v té východní části federace vkládala doprostřed pomlčka. Nicméně plamínek budoucího rozpadu státu byl tehdy zažehnut a Václav Havel k němu nepřímo přispěl. Však také od té doby jeho popularita na Slovensku výrazně poklesla a z českých politiků ho zde předstihl charismatický místopředseda vlády Valtr Komárek. Snad proto, že měl sám slovenské kořeny.

Podobně Václav Havel narazil se svým návrhem na změnu státního znaku. Tentokrát ho však opravovali heraldici a historici. Od počátku bylo totiž zřejmé, že státní znak v té podobě, v níž byl přijat v roce 1960 při změně názvu státu na Československou socialistickou republiku, nemůže dále přečkat. Vždyť český stříbrný dvouocasý lev měl místo korunky na hlavě pěticípou hvězdičku, slovenský znak s bílým trojramenným křížem na modrém trojvrší nahradila silueta Kriváně se zbojnickou vatrou. Navíc byl lev umístěn na pavéze, již heraldická pravidla vůbec neznají. Havel původně sám iniciativně navrhl půlený štít, vlevo českého lva, vpravo slovenský trojramenný kříž a uprostřed mezi nimi, snad aby uspokojil tehdy se vzmáhající moravisty, šachovaná moravská orlice. Její klíčové postavení zdůvodnil Velkomoravskou říší, údajně prvním společným státem Čechů a Slováků. Heraldici však Havla upozornili, že šachovaná orlice není znakem Velké Moravy, ale moravského markrabství, které zřídil až v roce 1182 císař Fridrich Barbarossa, aby uklidnil, nebo spíše ještě více rozeštval rozhádaná přemyslovská knížata. Takže prezident nepochodil ani s návrhem názvu státu, ani s návrhem jeho symbolů. Jeho legislativní iniciativa vzala za své ve zvolna se roztápějícím kotli československé demokracie. Bylo to poprvé, kdy se jeho zdánlivě neotřesitelné postavení vůdce „sametové“ revoluce povážlivě otřáslo a kdy se dramatik, který tak rád rozehrával své hýřivé divadelní spektákly, musel vrátit na pevnou zem.

Nicméně zejména v Čechách se na Havlově autoritě nic nezměnilo. Když v dubnu 1990 přijel do Prahy z kanadského exilu někdejší generální tajemník Čs. strany národně socialistické a legendární představitel protinacistického odboje profesor Vladimír Krajina, nešetřil chválou na Václava Havla: „Je to výborný prezident, pravděpodobně nejlepší po Masarykovi. A kdo ví, možná, že se nakonec ukáže, že je ještě lepší!“

Termín prvních svobodných voleb od roku 1946 byl stanoven na 8. a 9. června 1990. Hlavním favoritem bylo v Čechách a na Moravě Občanské fórum a na Slovensku Verejnosť proti násiliu, dvě blízce spřízněná politická hnutí. Oba subjekty se opíraly mimo jiné o mimořádnou autoritu Václava Havla, vyznačovaly se poněkud širokým názorovým spektrem a zahrnovaly v sobě více různorodých politických směrů. Ale podle průzkumů veřejného mínění si dobře stály některé další strany a koalice, zejména Čs. strana lidová, která šla do voleb spolu s Křestansko-demokratickou stranou bývalého disidenta Václava Bendy a na Slovensku s Křestansko-demokratickým hnutím Jána Čamogurského. A právě tuto křesťansky orientovanou koalici zasáhl nečekaný skandál.

V pondělí 14. května 1990 se v rakouském týdeníku Profil objevil článek s příznačným titulkem Bomba z Prahy. Jeho autor položil sugestivní otázku, zda kandidát na funkci premiéra československé vlády a předseda Čs. strany lidové Josef Bartončík byl tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Dále oznámil, že redakce získala materiál, v němž je ministr vnitra ČSFR Richard Sacher představen jako obhájce šéfa své strany Josefa Bartončíka, který měl působit jako tajný spolupracovník StB. Ze spolupráce s tajnou policií byla obviněna i další členka lidové strany Věra Bartošková, která, jak Profil neopomněl zdůraznit, je nyní náměstkyní dlouholeté oběti StB, ministra zahraničních věci Jiřího Dienstbiera.

Bomba skutečně vybuchla. Nejdříve amatérsky vyrobená na Staroměstském náměstí. Ta způsobila zranění několika turistům. O několik dní později následovala v předvolebním týdnu i rakouským Profilem předpovězená bomba jménem Bartončík.

Jak to vlastně souviselo s Václavem Havlem? Tajemník branného a bezpečnostního výboru Sněmovny národů Oskar Bizík na to později před novináři vzpomínal: „V pondělí 4. června 1990 kolem poledne zazvonil na mém stole v parlamentu telefon. Muž na druhém konci se představil jako Machatý a sdělil mi, že by chtěl vypovídat před branným a bezpečnostním výborem ve věci strany lidové a pana Bartončíka!“

Protože bylo těsně před volbami a branné a bezpečnostní výbory nezasedaly, zprostředkoval následující den pan Bizík návštěvu pana Machatého u tehdejšího generálního prokurátora České republiky JUDr. Pavla Rychetského (jde o nynějšího místopředsedu vlády).

Ve středu 6. června poskytl náměstek ministra vnitra Jan Ruml, pověřený řízením Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, ČTK následující prohlášení: „...v těchto dnech jsem přišel do styku se závažnými informacemi, které jednoznačně svědčí o tom, že dr. Josef Bartončík v žádném případě nemůže působit jako poslanec Federálního shromáždění ČSFR... V důsledku této skutečnosti přislíbil včera, že ještě týž den odejde z politického života a stáhne svou kandidátku ve volbách. Místo toho byla vydána zpráva, že akutně onemocněl a jeho zdravotní stav je dobrý. Vzhledem k tomu, že nesplnil svůj slib, cítím morální povinnost prohlásit, že dr. Bartončíka považuji za bezcharakterního člověka, který se snaží krýt svou minulost a do posledních hodin využít politické situace ve svůj prospěch...“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Zpět 0 příspěvků