Analfabetka, která uměla počítat

Bestseller Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, proletěl celý svět a jeho úspěch završila dost podařená filmová verze. Kdo si Staříka zamiloval, s nedočkavostí vyhlížel český překlad další Jonassonovy knihy. Protože jako Alan Karlsson nebyl stařík nijak vetchý, jistě ani Analfabetka nebude hloupá. A samozřejmě není...

Příliš velká očekávání ale přinášejí mnohdy trochu zklamání. Ono trumfnout Staříka je hodně těžké. Nelze zopakovat pohled na dějiny 20. století, ve druhé knize si autor prostě musel vybrat. Zjevně se rád rozmáchne na dosti velké časové ploše, takže alespoň provází svou novou hrdinku od nejútlejšího dětství až do zralého věku.

Dítě jihoafrického slamu, které má velké štěstí, protože patří do komunity vynašečů latrín, tedy těch, kdo mají o práci vždy postaráno a neumírají proto hlady, by mělo být postavou stejně málo uvěřitelnou, jako byl Stařík. Jenže jaksi není. Geniální děti se rodí i ve slamech a to, že je shoda náhod vynese z prostředí, kde se umírá na alkohol, drogy a infekční nemoci v mladém věku, bohužel tak trochu připomíná spíše romantický příběh Milionáře z chatrče, než skutečně absurdní kolotoč situací, který nás tak neodolatelně vtahuje do života Staříka.

Mnohem lákavější by tedy byl prapodivný život švédského protějšku jihoafrické dívky, dvojčat, z nichž jedno úředně neexistuje, protože otec s ním jaksi nepočítal, bohužel potenciál porovnávání geniálního a přitroublého sourozence a možnosti humorných situací a hlášek Jonasson značně vyčerpal ve Staříkovi postavou nevlastního bratra Alberta Einsteina, takže Holger 1 a Holger 2 zůstávají spíše jen hybateli příběhu a nositeli obrazu stavu politické situace Švédska 2. poloviny 20. století, než půvabnými figurkami, jakou byla ve Staříkovi třeba Gunilla, majitelka cirkusové slonice Soni.

Politika a její představitelé jsou v Analfabetce všeobecně pro čtenáře značně složitější. Zatímco ve Staříkovi si každý průměrně vzdělaný člověk bez obtíží dokázal vybavit americké prezidenty, Stalina či Mao-Ce Tunga a situace, v nichž je Jonasson konfrontuje s Alanem Karlssonem jsou pro nás na první dobrou pochopitelné, abychom se jim mohli od srdce zasmát, málokdo (nejen z českých členářů) se asi dobře orientuje v jihoafrické historii, vztazích apartheidu a Izraele, kmenových válkách. Možnost naplno se oddat absurditě tady tedy drhne o přirozenou potřebu se v postavách vyznat. S uvolněním se tedy oddáme humoru až ve finále, kdy se konečně setkáme se švédským králem. Bohužel pijatika na statku neoficiální hraběnky je sice zábavná, nelze z ní ale vytěžit tak inteligentní jiskřivý humor, jaký bychom si v závěru knihy Jonase Jonassona přáli.

Z čistě literárního pohledu je román napsán bezpochyby stejně jako Stoletý stařík mužem, který si hru se slovy a situacemi vyloženě užívá a ví, jak s nimi zacházet. Bohužel Analfabetka následovala (jistě i díky čtenářské a nakladatelské poptávce) dosti brzy po Staříkovi a rukopis uspěchaností trochu utrpěl. Zatímco ve Staříkovi je opakování některých situací výborným nástrojem pro rozehrání různých pohledů na stejnou věc, v Analfabetce se řada popisů a charakteristik opakuje vlastně úplně zbytečně, jako by jen bylo třeba kapitolu o něco protáhnout a zachovat rytmus vyprávění – jenže ten tím naopak značně trpí.

Přes všechny tyto výhrady je Analfabetka nesporně správnou volbou čtení na dovolenou a Jonas Jonasson je autor, kterému nezbývá než vyseknout poklonu. Současný literární svět zaplavují krimi, horory, psychologického trápení, případně přeslazená romantika. Brilantně fabulované historické fikce naplněné absurdním humorem, díky němuž se pro nás svět stává jaksi stravitelnějším v celé své nahotě i kráse, jsou dnes vskutku unikátním dílem. Vděčnost čtenářů za takový počin je jasně vyčíslená množstvím překladů a vydaných výtisků po celém světě. Jako by Jonassonův absurdní humor a jeho ne zrovna hrdinští hrdinové fungovali napříč kulturami - a nejspíš skutečně fungují.

S trochou nadsázky se dá říct, že zatímco J. K. Rowlingová svým Harrym Potterem přitáhla jednu generaci dětí znovu k četbě knížek, Jonas Jonasson vrací knihu do rukou dospělých čtenářů. Jeho hrdiny s tak trochu „uvolněným svědomím“ (kdo je nemá, že...) si po pár stránkách musí zamilovat každý, kdo je obdařený smyslem pro humor.