Děti

A nevím, proč mě napadlo, že jsou takovou knoflíkovou dírkou rodičovského spojení. Okamžitě jsem si představila tu vzorně opracovanou, oentlovanou. Až potom tu, co z ní častým používáním lezou nitě, jak je otřepaná, potřebuje v jednom kuse opravovat.

Líp vypadá první, ale častěji používaná druhá svědčí o větší oblibě svršku, kterému patří. To neznamená, že otloukánci jsou víc, než hodňáci!

U nás doma rčení s druhou variantou platilo samozřejmě, aniž by je někdo vyslovil. Byli jsme trojka, nedělitelné prvočíslo, jak můj muž toto spojení charakterizoval. On, já a náš syn. K tomu není co dodávat. O jiné možnosti jsme nikdy neuvažovali.

Dodnes se nedá zapomenout na okamžiky, kdy se mí dva pánové vraceli z procházky, malý měl v dírce rozepnuté bundičky zastrčenou pampelišku. Když se dokodrcali z nákupu, vždycky byli unavení, neuvěřitelně „čistí“, protože cesta vedla kolem hřiště. Nevím, kdo na to z nich přišel jako první, ale nikdy nezapomněli ve vydlabaném rohlíku mít v té dírce místo párku kus trávy, kytku, nebo aspoň větvičku.

Všimli jste si, že oči dětí mají zvláštní moc? Ty našeho prcka určitě. Pokaždé, když jsem měla kvůli nějaké blbině tendenci zvedat hlas, mlčky se začal dívat střídavě na mne a na tátu. Pak se během mého monologu, o kterém jsem byla přesvědčená, že je pravdivý a správný, pomalu přibližoval k tomu většímu z nás. Čím byl starší a chápavější, tím jeho rychlost přesunu byla větší. Vyučil si mě. Než začal chodit do školy, dokonale jsem se ovládala.

Neměla se ta glosa jmenovat – Chlapi drží vždycky spolu?