Fejeton o štěstí

Před časem jsem kupovala dárek příteli, který pracuje s lidskou myslí a miluje kameny. Objevila jsem tři v sobě zasazené koule s otvory. Nádherně zpracovaný jadeit. „Ty koule musí mít otvory za sebou,“ pravila paní prodavačka. „Mají-li je, máte štěstí: všechno vám jde na ruku, prožíváte svůj čas. A pokud je nemají, musíte na správný čas počkat. To je ten zen…“

Doma jsem dárek pokoušela, aby se koule seřadily podle mé vůle, pěkně otvory za sebou, ale zbytečně. A tak jsem zenové kouzlo předala. Přítel jím zatřepal a koule se poslušně seřadily s otvory za sebou jak na povel. Hm, zenový mistr, pomyslela jsem si. Pak jsme se řadu měsíců neviděli.  

Před pár dny nás kolem prostřeného stolu dotyčného přítele - hostitele sedělo sedm. Obdivovaný jadeit putoval z ruky do ruky: někomu se kouličky seřadily pěkně otvory za sebou, jinému ne. Ať zkoušel, jak zkoušel, neposlechly. Vzala jsem koule do ruky a zlehka jimi zatočila. Ejhle, seřadily se!

„Přišel tvůj čas,“ smál se hostitel. Nevěřícně jsem zakvedlala kulatým předmětem znovu. A ještě jednou. Koule se otáčely tak dlouho, až jejich otvory znovu skončily seřazené pěkně za sebou.

„Vidíš, nezbývá ti, než se dát do díla. Doba ti přeje,“ podotkla kamarádka, které si často stěžuji na nedostatek štěstí ve svém životě.

Doba je těžká, o tom není sporu. Nikdy však nebyla lehká, to jen v mládí, kdy nás nic nebolelo, jsme ji tak vnímali. V současnosti se však přece jen cosi mění. Mezi lidmi začínají zase fungovat prajednoduché staré principy: ohleduplnost, snaha pomoci, poradit. Několik posledních týdnů si takových projevů všímám třeba v hromadné pražské dopravě. Děti a mladí pouštějí sednout staré, střední věk uvolňuje místa maminkám s dětmi (včetně těch budoucích), lidé se na sebe usmívají, dávají si přednost ve dveřích. Podobně si radí v obchodech, a to i v pultových. Nejisté začínající hospodyňky či mladí odvážní muži se v řeznictví snadno dozvědí, jaký kus masa vybrat na neděli, aby nákup byl v souladu s peněženkou.

Televize a řada tištěných médií přitom permanentně skloňují násilí, přinášejí samé špatné zprávy a nakonec se ukáže, že mnohé z nich neodpovídají tak úplně pravdě. Jako by cílem nebylo předat informace, ale šokovat, udivit,  vyděsit. Nebo rozdělovat ? A tak pozoruji, že lidé v dopravních prostředcích a v kavárnách zase čtou častěji knihy, zřejmě je ryk bulváru unavil.

Jako kdyby se před námi otevřela skutečná, tolik vzývaná občanská společnost.

Společnost lidí, kteří se nebojí, stojí si za vlastním názorem. Že by přece jen nastupovaly lepší časy, i když ekonomicky stále krušné?    

Megalomanský svět nekonečné spotřeby nabídl plnou náruč trvalé a nepřetržité obměny zboží. Takřka na ni nestíháme vydělávat. A tak se stále častěji stává, že vstoupíme do chrámů konzumu a nenacházíme v nich nic, co bychom doopravdy chtěli. 

 Jsme snad již zasyceni? Přesyceni?

Nikdy nikdo, ani ten největší boháč na světě, nemá úplně všechno, co by momentálně chtěl. Nám však nechybí spotřební předměty, postrádáme totiž štěstí. Vždyť jen dvě věci na světě se za peníze nekoupí: štěstí a zdraví.

Princip je přitom opravdu jednoduchý: starejme se o zdraví a štěstí nejen své (i když především), ale i druhých. Neubližujme nikomu, nedejme se svést k šikaně a pomluvám, nezahazujme se s lidmi, kteří nás hledí jen využít. K čemukoliv. Zdvihněme hlavy, vypněme prsa a z plna hrdla dýchejme. Až do břicha. Aspoň pár minut denně meditujme. Choďme do přírody, stýkejme se s přáteli. Bezduché seriály v televizi je třeba vypínat, klesnou platby za elektřinu.

Hlavně se však mějme rádi – ano, také sebe. Nepropadejme zbytečně neblahým pocitům,  nezamýšlejme se do nekonečna nad svou budoucností, nepřetřásejme si v duši křivdy a křivdičky minulé doby. Žijme naplno v současnosti.

Radujme se z maličkostí, ty velké věci, které si opravdu přejeme, k nám přijdou samy. Koule vyjadřující pravdu zenu se seřadí ve chvíli úplně nejsprávnější a zcela nečekané. Važme si drobných zážitků, samých jedniček dětí, ale i těch dalších známek, pusy zamatlané od čokolády, sobotního odpoledne mezi kamarády. Štěstí je totiž tady a teď. Chceme-li měnit svět, musíme začít proměnou sebe samých.  

 Anna Vejvodová

Foto: archiv