I bez pelíšku umím být šťastný

My psi nerozlišujeme, zda jste bohatí, chudí, krásní, nehezcí, tlustí nebo hubení. Je nám fuk, jestli chodíte ve vytahaných teplácích nebo ve značkových modelech, zda jste přišli od kadeřníka, nebo jste se už týden nekoupali. Vás, lidi, vnímáme jinak, podle svých psích zákonů.

Možná některé z nás litujete, když nás vidíte bok po boku se špinavými a opilými bezdomovci, žebrajícími po ulicích. Ale jsou to naši páníčci a oddaně je milujeme, i když s nimi žijeme ve špíně a mnohdy máme hlad.  Jsme vděční, když nás pohladí, svobodně si vedle nich pobíháme, a je pod naše rozlišovací schopnosti, zda někdy něco ukradnou a jsou třeba líní pracovat. Nevíme, že by nám s někým jiným mohlo být líp, nevíme, že vyšamponovaní příslušníci našeho rodu, chodící kolem nás na vodítkách, jsou svými páníčky obskakováni, dostávají to nejlepší žrádlo a chodí se s nimi do psích salonů na stříhání srsti. Neznáme závist. Žijeme tak, jak nám to osud nachystal. A i v nuzných podmínkách bez měkkých pelíšků a bez střechy nad hlavou jsme schopni vést šťastný život, pokud máme svou smečku. A člověk, který se z jakýchkoliv důvodů neumí, nechce nebo nemůže zařadit do společnosti, která jím proto pohrdá, pro nás může být milovaným pánem.  Na rozdíl třeba od společensky uznávaného člověka, který nám sice poskytne pohodlíčko, ale nechává nás celé dny v bytě samotné, protože pořád pracuje. To je pak zatraceně smutný psí život. My totiž od přírody nejsme samotáři, potřebujeme svou „smečku“, respektive potřebujeme žít s vámi, když jste si nás pořídili. V pohodlí i nepohodlí.

Myslím, že vy dvounožci to máte podobně i mezi sebou. Stokrát líp je vám v rodinné smečce, i když se v ní sem tam vzájemně poštěkáte. Samota je sice někdy příjemná, ale fakt jen na chvíli. Pak se z ní jednomu chce začít výt - a o tom my psi víme svoje…

Váš Oťas Nezoufalík