Jak jsem k Sančovi přišel

Byl jsem malinké útulkářské štěně, když si mě páníčkové vzali k sobě. Už měli doma starého francouzského buldočka Amora a mysleli si, že ho svou roztomilostí rozveselím. Nestalo se tak, Amor mě přehlížel jak kus nábytku, což mi vadilo jen proto, že si se mnou nechtěl hrát. Byl jsem šťastný, že mám střechu nad hlavou a péči hodných páníčků.

Po roce Amor odešel do psího nebe a já jsem stal neomezeným středem pozornosti.  To bylo opravdu sladké období. Toho hlazení a drbání za ušima, co jsem si tenkrát užil. Oťásku piškotek, Oťásku kostička…no bohužel ta nirvána netrvala dlouho, neboť si páníčkové vzali do hlavy, že je mi smutno a potřebuju kámoše. Nevím, kde to vzali, já jsem o konkurenci zájem neměl. Ale stalo se, že jednou domů odněkud přivedli černé štěně, které bylo už v deseti týdnech stejně velké jako já dospělák. Podle toho, jak se z něj mohli pominout, jsem pochopil, že tady to černé nadělení zůstane. A protože mám mláďátka všeho druhu rád a baví mě si s nima hrát, olízal jsem si ho a vzal ho na milost. Ale svoje místo na slunci jsem si bedlivě hlídal. Jakmile byl Sančo hlazen, už jsem taky nastrkoval hřbet. Jakmile se přiblížil k sedačce, předběhl jsem ho a lehl si páníčkům k nohám. Nějaké štěně mě prostě neohrozí. Nejsem sice přemrštěný mazlivec, ale svou porci lásky neochvějně vyžaduju. Sančo má v sobě kus labradora, a tak z něj vyrostl větší závislák. Nejenom na lidech, ale i na mě. Venku jsem vůdčí osobnost, kam běžím, tam je mi Sančo v patách. A ke spokojenosti mi tak stačí vědomí, že pokud bych chtěl, poběží za mnou až na kraj světa. A tak ho mám jako mladšího bratra, k němuž se chovám shovívavě. Sice mě trochu popuzuje, jak se pořád k páníčkům lísá, protože to považuju za slabost, a  soutěžit s ním v tomto směru nehodlám. Já si jen stále hlídám svoje. A respektuju naši rozdílnost. Přesně podle zásady, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Kdyby to tak dělali všichni, měli bychom na zemi ráj, a to nejenom ten náš, psí…  

Váš Oťas Nezoufalík