Jan Šťastný na urgentním příjmu

Oddělení, kde se ocitnou pacienti, jejichž zdravotní stav se náhle zhoršil – postihl je infarkt nebo jiné závažné onemocnění. Primář MUDr. Jiří Zika přibližuje Janu Šťastnému, jak to chodí v opravdové nemocnici. Tvůrci a herci z Ordinace v růžové zahradě totiž předkládají divákům prostředí tak, aby působilo hlavně příjemně.

MUDr. Jiří Zika odpovídá Janu Šťastnému

 Jaké pacienty ošetřujete na Urgentním příjmu FN Motol?

Náš Urgentní příjem je pracoviště, které ošetřuje všechny pacienty s neúrazovými diagnosami, ať už přijdou sami, jsou odesláni jiným lékařem k akutnímu vyšetření nebo hospitalizaci anebo jsou přivezeni vozem Zdravotnické záchranné služby. Jsme typem tzv. bezprahového urgentního příjmu, tak, jak jsou tato oddělení běžná v angloamerickém typu zdravotnictví, kde žádná nemocnice nemůže bez urgentního příjmu existovat. Je to tam jediné místo, kterým neobjednaný, neplánovaný pacient vstupuje do nemocnice. Zde je mu určena priorita, s jakou má být ošetřen, je rozhodnuto, potřebuje-li akutní hospitalizaci a kde, anebo se stav dá řešit ambulantně a kde. Z hlediska organizačního a ekonomického jde o nejracionálnější způsob čerpání zdravotní péče v nemocnici a v těch zemích to dobře vědí. Na urgentním příjmu se v ideálním případě koncentruje lidský a technický potenciál nemocnice na jednom místě tak, aby byl co nejlépe využit. Zejména po konci řádné pracovní doby se tam má přesunout maximum síly nemocnice.

Proč jste zvolil jako svou specializaci právě urgentní medicínu a jako pracoviště urgentní příjem? 

Začínal a pracoval jsem léta jako internista a mám dvě atestace v tomto oboru. Postupně jsem se více zajímal o akutní a těžké stavy a začal pracovat na jednotce intenzivní metabolické péče v nemocnici záchranné služby Na Malvazinkách. Po organizačním sloučení této nemocnice s FN nemocnicí v Motole jsem nebyl spokojen s tím, jakou pracovní pozici jsem v rámci přeorganizování dostal a v tu chvíli - v životě k určitým zásadním rozhodnutím přispějí často náhody – se pražská Záchranná služba rozhodla nadále neprovozovat urgentní příjem v nemocnici Motol. Nemocnice tak musela velmi rychle toto oddělení převzít a zajistit svými silami. Tak jsem se v roce 1999 rozhodl nastoupit na toto oddělení a tím se posunul ještě o něco blíže  akutnější medicíně.  V porovnání s klasickou internou – kterou ovšem jako diagnostický a diferenciálně diagnostický obor považuji stále za nejlepší základ pro takové příjmové oddělení -  jde o rychlejší, dynamičtější medicínu, a to je na ní zajímavější. Je to „akčnější“, i když  seriálové hektické tempo známé z urgentních příjmů z např. Chicago Hope to není, to jejich nasazení a šíře medicínského záběru by nemohl nikdo celou pracovní dobu vydržet, tam hrají lékaři „nadlidé“.  

Stav pacienta dopraveného k vám na oddělení často souvisí s poskytnutím první pomoci. Co by měl znát každý člověk a jak by si měl tyto vědomosti během života doplňovat?

Máte pravdu, že v některých situacích o přežití a kvalitě dalšího života rozhoduje okamžitá první pomoc poskytnutá přímo na místě události laiky.  Je proto velká škoda, že během té dlouhé doby,  kterou tráví každý z nás ve škole, se nenajde rok co rok vždy několik dní, kdy by se teoreticky i prakticky předvedly zásady první pomoci, aby každý občan měl základní povědomí, co dělat, kromě toho, že zavolá záchrannou službu. Obecně se povědomí o zdraví, o vlastním samoléčení běžných a banálních onemocnění stále snižuje. Když porovnám, co si dokázala vyléčit a s čím by šla k lékaři (natož na pohotovost) moje babička, tak nutně vidíte ten úpadek. Media v tom hrají často – byť třeba nechtěně -  negativní roli. Spíše než poučení a vysvětlení problému se jim daří šířit paniku, obavy a my na urgentním příjmu často poznáme, že byla odvysílaná reportáž o nějakém onemocnění.  Tedy v rámci první pomoci by každý z nás měl vědět a umět, jak zastavit tepenné krvácení, jak udržet průchodné dýchací cesty bezvědomému a kdy zahájit a provádět správně zevní srdeční masáž. To jsou situace, kde opravdu nelze čekat ani těch několik minut, než přijede na místo profesionální záchranář. V tomto nejužším pojetí je to možné opravdu vysvětlit a natrénovat za 1-2 hodiny. I proto by to mohlo být povinnou součástí každého stupně školy, postgraduálního vzdělávání i užitečnou náplní všech těch nyní moderních „team buildingových“ firemních akcí.

Chodíte rád do divadla, do kina? Díváte se někdy na televizní seriály nebo na něco jiného v televizi?

Do divadla chodím velmi rád, mám rád spíše klasické žánry, včetně opery. Je úžasné, jak široká je divadelní nabídka v Praze a jen lituji, že nemám více času jít do divadla častěji.  Nezřídka se donutím jít na výbornou inscenaci až když zjistím, že se blíží její derniera.  V televizi se dívám hlavně na dokumentární přírodovědné snímky, cestopisy, ale hlídám si na dvojce záznamy inscenací, které jsem buď nestihl zhlédnout v divadle, anebo ty, které jsem viděl, a byly tak vynikající, že se na jejich záznam znovu rád podívám. Na seriály nemám čas,  i když některé asi nejsou špatné, ale nemá smysl se dívat na každý pátý díl a pravidelný divák ze mě nikdy nebude, na to mám příliš jiných mimopracovních aktivit. 

Jak snášíte pohled na herce, kteří hrají lékaře a slova scenáristů, snažící se napodobit nemocniční slovník? 

Nevadí mi to ani trochu, od toho jsou herci. Je-li to profesionálně provedeno, věnuje-li autor trochu času na konzultaci s profesionály, výsledek může být velmi dobrý.  Co mi ale dlouhodobě vadí, je obraz, jakým jsou znázorňovány v českých seriálech a inscenacích zdravotní sestry. Myslím, že by neškodilo ty běžně předváděné typy (naivka, platonicky nebo skutečně milující mladého doktora, anebo potrhlá husa, která to dotáhla až na vrchní sestru) už opravdu nahradit vzdělanými profesionálkami, které poskytují odbornou péči a jsou navíc k tomu často velmi lidské, pro pacienty v nemocnici bližší a pro jejich pocit důležitější než lékař, kterého vidí kratší dobu. Myslím, že by si sestry toto vylepšení společenské prestiže zasloužily. Ale každý extrém je škodlivý, protože obraz sestry Stephany z nějakého německého nebo rakouského seriálu před lety byl z druhé strany spektra, neexistující ideál moderní mučednice, zcela obětující svůj osobní život pro své pacienty. Chápu, že v hraných dílech nelze ztvárňovat věrně obyčejný život, na to by nikdo nekoukal, určitá nadsázka být musí, ale konzultace s odborníkem, kam až lze zajít, je na místě a určitě dílu prospěje. 

Nacházíte nějaké podobnosti mezi povoláním lékaře a herce? Napadlo vás někdy, že byste chtěl být hercem?

První podobnost, která mě napadne, je asi nepravidelná pracovní doba a ponocování. To asi ale nebude to, co máte na mysli. Zásadní podobnosti bych asi těžko hledal, medicína je příliš vážná a opravdová, nedá se brát „jako“. Odpovědnost herce před naplněným hledištěm si umím představit,  jenže  když herec zapomene text, může z toho vtipně vybruslit, byť tím třeba změní tragedii v komedii. Lékař, když zásadně pochybí, má odpovědnost až trestně právní, a to nedělá z medicíny lehkou a veselou profesi. Navíc mnoho skutečných tragických příběhů, které během své práce vidíte, nelze přirovnat k tomu, když se po představení nemocný nebo mrtvý zvedne, odlíčí a jde domů, obecenstvo si osuší slzy a vrací se do reality.

Hercem bych asi nemohl být, protože mám nepřekonatelnou trému, kterou si pamatuji ještě z dob, kdy jsem jako dítě měl zahrát na veřejnosti na klavír v rámci představení na konci školního roku. Tato mě neopustilo ani když jsem pokračoval v mistrovské třídě ještě na vysoké škole. Paní profesorka mi vždycky říkala, že to musím umět na 200%, protože 100% jde dolů, když to hraju veřejně. A to mi jen tuhly a třásly se prsty, zatímco herec musí ovládat svůj hlas, který je trémou hodně poznamenán až paralyzován. I proto také jsem nikdy nezačal profesionálně zpívat, i když jsem to miloval a chodil se 5 let zpěv učit. K veřejnému vystupování musí mít člověk prostě vrozené osobností předpoklady.  Na druhou stranu souhlasím s tím známým rčením, že každý hrajeme svou roli na jevišti života a máme opravdu hodně ve svých rukou, bude-li to tragedie nebo komedie. Život lze prožít různě, a já považuji medicínu ( a domnívám se, že toto může mít společné s herectvím) za výjimečnou profesi, která mně zásadně ovlivnila můj pohled na svět, životní názor a hodnotový žebříček. S přibývajícími léty na sobě cítím, jak mi všechny ty dojmy, zkušenosti a příběhy prožité s pacienty usnadňují žít s nadhledem nelehkou a složitou dobu, do které současný svět dospěl.

Jan Šťastný odpovídá MUDr, Jiřímu Zikovi

Bílý plášť oblékáte v roli primáře Frynty již několik let. Co kromě záliby v motorkách vás s postavou ještě spojuje?

Po tak dlouhé době se nedá vyhnout tomu, že se postava a herec začnou vzájemně ovlivňovat. Já jsem na tom ale určitě líp ve vztahové rovině, takové peripetie jaké prožil Frynta, se mi naštěstí vyhnuly. Co ale máme podobné je vztah k práci. On jí věnuje hodně času a i já se pořád snažím na sobě pracovat, posouvat se dál.

Nahlédl jste díky této roli trochu do toho, jak vypadá urgentní příjem ve skutečné nemocnici? Zdá se vám, že ta seriálová se díky využívání odborných poradců blíží realitě?

Byl jsem se díky odbornému poradci podívat v nemocnici na urgentním příjmu, bez odborných poradců by to vůbec nešlo. Ono vypadat jako doktor a chovat se jako doktor, vystupovat tak, je velký rozdíl. Musíte alespoň trochu okoukat, jak jednat s lidmi, jak se v nemocničním prostředí pohybovat. Skutečný urgentní příjem jsem tedy viděl, je ovšem daleko složitější než ten náš seriálový. Ordinace je přece jen hlavně vztahový seriál, nehrajeme si na ukazování nemocnice se vším, co patří k urgentnímu příjmu – obvazy, krev, těžká zranění – to prostě do naší seriálové nemocnice nepatří, seriál má na diváky působit příjemně.

Jaký je váš vztah k lékařské profesi? Napadlo vás někdy v životě, že byste chtěl být chirurgem, případně by vás na medicíně lákala jiná odbornost?

Jsem lékařskou profesí celoživotně obklopený. Maminka byla lékařka, také moje první manželka a i moje dcera se pustila do studia medicíny. Takže jsem kdysi o medicíně docela reálně uvažoval, než převážilo herectví. Chirurgii považuji za královskou disciplínu, na tu bych neměl ani trpělivost ani šikovné ruce. Maminka byla praktická lékařka a já považuji praktiky stále za ty, kdo vlastně nejvíc ovlivňují naše zdraví. Oni musí odhadnout, za jakým specialistou vás poslat, musí o vás vědět všechno, aby vás mohli správně léčit. Musí napříč medicínou znát vlastně všechno a k tomu být i nadaní k přívětivému jednání s lidmi. Takže kdybych byl lékařem, asi bych chtěl být praktikem.

Myslíte, že je něco podobného na povolání lékaře a herce?

Ze svého okolí vím, že doktoři a herci k sobě mají blízko, sám mám mezi lékaři řadu přátel. Podobnost nejde vyjádřit banálně - že obě profese mají blízko k lidem. Ale určitá životní napřímenost, snaha pomoci lidem, ta je asi vlastní oběma profesím.

Máte mladou ženu, malého syna. Jak ve vaší rodině funguje péče o zdraví?

Moje paní je teď doma s malým a maximálně se mu věnuje. Hodně čte všechno možné o zdraví, někdy si říkám, že až moc. Ale i já jsem si trochu upravil životní styl, snažím se věnovat rodině, trochu odpočívat, i jídelníček jsem mírně upravil. Cítím se teď lépe než před deseti lety, to je snad nejlepší důkaz naší „rodinné péče o zdraví.“

Jak se žije herci s postavou, jejíž mnohdy nepředvídatelný život v seriálu trvá několik let?

Už jsem to říkal na začátku, když s postavou žijete tak dlouho, nemůže vás to neovlivnit. Někdy je to úplně nečekané, dějí se mi v životě věci, které se pak podobně přihodí Fryntovi, aniž bych to někdo ze scenáristů plánoval. To jsou ale asi spíš náhody. Jiná věc je, že se mi ta postava dostala pod kůži, já ovlivňuji vývoj Frynty, ale on také někdy mě. Ne snad, že bychom byli stejní, prostě spolu už dlouho žijeme, důvěrně se známe. Zkrátka, až to jednou skončí, bude se mi stýskat.

V čem vás mohou nyní diváci vidět v kinech, v televizi a v divadle?

V Divadle na Vinohradech hraju ve starších komediích a nejnověji v muzikálu Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!!, hlavně se ale těším, co nového bude na podzim. Ve filmu to teď byli Bastardi a Bastardi 2. V televizi pořád pokračuje Ordinace… To všechno kombinované s dabingem je až dost, když se chci dostatečně věnovat rodině.

Foto:  Michaela Feureislová

převzato z Motol in