Je padesátka průšvih?Jak pro koho

Než se nadějeme, je nám padesát. A po pravdě - každou z nás to nějak zasáhne. Jsme snad už staré? Ale kdepak! To nám jen našeptávají ti mladší.

Jakýsi britský průzkum prokázal, že osm z deseti žen nad 50 let si myslí, že si jich muži už nevšímají, že je přehlíží i módní průmysl, že přišly o svou ženskou podstatu a pro své okolí už jsou jen „mámy“ nebo „babičky“. Nejsem Angličanka, takže to vidím jinak. Některé moje kamarádky už stejně jako já překročily onu magickou padesátku, a jsou spokojenější než kdykoliv předtím. Jedna vlastní úspěšný módní salon, druhá se nedávno potřetí vdala, třetí až teď začala podnikat a čtvrtou moc často nevidím, protože se vrhla na turistiku a je pořád někde v trapu. 

Nad čím je lepší mávnout rukou

Jasně, že nám vadí, jak se na nás kouká společnost posedlá kultem mládí. Jasně, že se nám nelíbí, že jsou padesátnice diskriminovány na pracovním trhu, protože se víc než zkušenosti a inteligenční potenciál cení mladistvá sexuální atraktivita. Jasně, že nám připadá směšně trapné, když v reklamách propagují protivráskové krémy pro zralou pleť sotva třicetileté modelky. Jasně, že nás štve, když v obchodech s oblečením najdeme ve větších velikostech jen hnusné hadry bez špetky šmrncu. Jasně, že to všechno považujeme za nespravedlnost, ale hořekováním a stresováním to nevyřešíme. Holt je taková doba. Mávněme nad tím rukou a mysleme si svoje. Pro nás je směrodatné, jak se samy cítíme. Pokud se do každého dalšího rána probouzíme s optimistickým úsměvem a večer uléháme s vědomím, že jsme prožily smysluplný den, je přece jedno, kolik nám je a co si o nás kdo myslí.

Čas pro sebereflexi

„Víš, že teprve v padesáti jsem našla samu sebe?“ Svěřila se mi kamarádka Jana. „Cítím se svobodná a dělám si, co chci. Našla jsem si klidnější práci, přestěhovala se na okraj města a úplně změnila životní styl. Už se za ničím neštvu, vychutnávám si koníčky, na které jsem kvůli pracovní kariéře neměla čas, a známí mi říkají, že vypadám čím dál líp. Abych řekla pravdu, prožívám nejhezčí léta svého života.“  Mluvila mi z duše. I pro mě byla padesátka osvobozující. Jakoby ze mě spadla obruč, která mi celý dosavadní život bránila říkat svoje názory nahlas. Ať už v práci, na úřadech nebo u lékařů. Řekla jsem si, že už jsem opravdu velká holka na to, abych dál s ohnutými zády poslouchala hloupé nadřízené, nechávala se ponižovat línými úředníky, oblbovat nepoctivými obchodníky a využívat některými známými. Trochu jsem si proto poopravila své vnitřní nastavení, otřepala se, zbavila balastu, který mě tížil a jde se mi životem lehčeji.

Jak si kdo ustele…

Jasně že mám taky známou Květu, která si každý den počítá vrásky, do kafe si nedá ani mléko, aby nepřibrala, sleduje, jestli se za ní ještě koukají mužští v autobuse, vždycky musí mít účes podle poslední módy, pořád řeší, jakou plastiku si nechá udělat a sžírá se závistí k mladým holkám. A má z toho všeho tak vybičované nervy, že je na antidepresivech.

A pak mám taky kamarádku Zuzku, se kterou nic není, protože je babičkou na plný úvazek. Dcera si z ní udělala chůvu. A Zuzka tenhle úděl přijala jako svoje poslání. Možná je v něm šťastná, ale její dříve tak široký obzor se zúžil na plenkové kalhotky, dětské výživy a zážitky z pískoviště. A o ničem jiném už nemluví. Přestala o sebe dbát, protože vnoučeti je jedno, jak vypadá.

Dál na plný plyn

Prostě je to věc přístupu, jak se k té padesátce postavíme. Ostatně jako ke všemu ostatnímu. Záleží na tom, jaká jsme povaha. Někdo vidí svou sklenici poloplnou, jiný poloprázdnou. A ta poloplná nabízí spoustu lákavých zážitků, ze kterých si můžeme vybírat. Padesátka nám ten výběr nijak nezužuje. Kdo chce, může jet dál na plný plyn. Já teď například nasednu na kolo a projedu si novou cyklistickou stezku, protože mě to čím dál víc táhne do přírody. Pak jdu s kámoškou na kosmetiku, protože chci dobře vypadat. A večer mám rande s jedním zajímavým mužským, protože mě pořád láká vůně mužské kůže. Co já si jen vezmu na sebe…

Draha

Foto: Jiří Kružík