KE KOŇOVI VŽDYCKY ČELEM

Nevím, jestli je to pravda, ale někde jsem tohle tvrzení slyšela a zdálo se mi docela přesné. Aplikovala jsem si ho totiž na lidi – a hlásím, že sedí, dokonce se vyplácí! Podvodník těžce nese přímý pohled, lhář pokud neuteče doslova, dívá se jinam, naopak malé dítě má radost, když se na něj díváte i při podání ruky stejně, jako ono na vás.

Koníkovi ruku nepodáte, zato reakce člověka na tohle gesto ten pohled doprovází, nebo naopak. Nějak to oko a ruka spolu souvisí. Všimli jste si? Je na místě k tomu - co s ním hodláte spolupracovat, něco podstatného mu sdělit, jen tak mu povědět, že ho rádi vidíte - se postavit čelem. Na druhou stranu bacha, ne každý unese přímost. Špatně se na ni odpovídá výmluvami, kaskadérským kladením nic neříkajících slov.

Nehodlám mudrovat, jen jsem si vzpomněla na jednoho kolegu mého muže, se kterým nikdo nehrál rád. Ovládal totiž dokonale tzv. – upřímný pohled na partnera, se kterým vedl na jevišti dialog. Pro diváka to tak z dálky může vypadat. Ve skutečnosti se nikdy nepodíval nikomu do očí, ale na čelo.

Jednou si tam můj muž udělal tečku, která pod kloboukem při skloněné hlavě nebyla vidět. Po prvních větách setkání na jevišti, kdy stáli těsně proti sobě a dialog se pomalu měnil v hádku, nadávky, urážky postavy, kterou můj muž hrál, se stalo něco, s čím křikloun nepočítal. Můj vtipálek klobouk sundal, a navíc prstem ukázal na tečku na čele. Pomsta za všechny se podařila. Dialog se rázem stal monologem, protože zaskočený mistr zůstal stát jako opařený a nevydal ze sebe ani hlásek.

To není návod, ale glosa: Ke koňovi skutečně vždycky čelem!