KOČKYRÁDA aneb Ferda je prostě nejlepší

Ve svých letech už vím, že zvířata dokážou člověka občas pěkně překvapit. Ovšem někdy se i já hodně divím, co všechno naši chlupatí přátelé zvládnou.

Bydlím v řadovém domku na předměstí. Řada domků má už svá léta, avšak všichni se známe a vzhledem k věku obydlí (z éry první republiky) máme také stejné problémy. Parcely jsou nevelké, částečně v mírném svahu. Do zahrad se u všech domků vstupuje  uzamykatelnou brankou vedle garáže. K domku se jde vzhůru, nejdřív po schodech, potom po cestičce. Pozemky jsou zatravněné, květinové zahrádky máme na druhé straně útlých domků, kde je plocha rovnější.

S Pospíšilovými sousedíme již třetí generaci. Stejně jako my, i oni mají u vchodu do domku letitý strom. Právě na něm po většinu dne vysedává Ferda.

Dalo by se říci, že Ferda je docela obyčejný kocour: vzrostlý, dobře živený a s nádherně pružným tělíčkem. Krášlí ho skvěle zbarvená zrzavá srst, váží něco přes 8 kg a už oslavil 5. narozeniny. Ferda ovšem má jeden zvláštní zvyk: skáče na návštěvníky právě shora, ze stromu.

Pospíšilovi si proto nikdy nepořídili dálkové otevírání branky u chodníku a silnice, nýbrž každou návštěvu chodí vítat až dolů. Jedině tak lze zabránit skoku Ferdy na toho, kdo se mu právě zalíbí. Domácí to dobře vědí,  a jakmile kráčejí od branky a uzří Ferdu, už na něj volají, ať neskáče. Podobně informovaní jsme my, nejbližší sousedé.

Proto i mne udivilo, když jsem ze zahrady od sousedů uslyšela podivné zvuky. Bylo dopoledne, zrovna jsem si uvařila kávu. Vyšla jsem se podívat, co se děje a viděla jsem, jak Ferda leží na jakémsi dost nedbale oblečeném mužíkovi a zpracovává ho svými drápy. „Ferdo, nech toho!“ zavolala jsem. Cizí člověk začal úpět, ať tu potvoru sundám. V té chvíli ovšem už stál u branky Pospíšilových soused z druhé strany řadového domku a nahlas vykřikoval:

„No to je pěkný, rozlomený zámek, vyražená vrátka, kdo tohle udělal?“ Jako správný důchodce ihned vytáhl z kapsy mobil a zavolal nejdříve muže zákona a hned poté souseda Pospíšila. Ten se blížil s nákupem z nedaleké prodejny.

Tak se stalo, že se u branky sešli příslušníci policie s poškozeným majitelem pozemku, domku a kocoura Ferdy.

„Ale pane Ocásku, co nám to děláte?“ zvolal uniformovaný muž, když se přiblížil na dohled k ležícímu jedinci. Ten už jenom sípal. „A tady máme předmět doličný!“ zvolal druhý uniformovaný policista, když sebral cosi ze země. Inu, páčidla. „Tak vy jste chtěl krást?“ zeptali se policisté takřka naráz. „Teď už mě zachraňte,“ sípal nešťastník, který pochopil, že Ferda svoji kořist jen tak nepustí. „ Ferdo, pojď ke mně!“ zavolal na kocoura majitel a krásné pružné tělíčko pomalu opustilo zváleného zlodějíčka. Ten se posadil a sotva dýchal. „Pán má asi alergický záchvat,“ podotkla jsem. „Aha, dobrý den! Máme mu zavolat sanitku?“ obrátil se ke mně policista. „Ne, jsem lékařka v důchodu, dám vám pro něj volně prodejný lék, abyste ho dovezli v pořádku na služebnu,“ slíbila jsem a šla pro kapky. „Víte, možná má alergii jen na kočičí chlupy, a dosud o ní nevěděl, “ vysvětlovala jsem, když jsem přes plot podávala léčivo.

Chlap už měl na rukou želízka a policisté dávali dohromady kontakty na svědky pokusu o vloupání, především tedy nás, přihlížející sousedy. Ferda už znovu vyběhl na strom a odtamtud potěšeně sledoval, jak hezky zloděje zřídil. Byl fakt dost podrápaný a orvaný.

„Máte príma hlídače,“ podotkl policista. „Poděkujte mu, protože tenhle zlodějíček je hodně šikovný, známá firma, ruce má dost nenechavé. Určitě by se nespokojil s málem. A může být i nebezpečný, tedy když ho při krádeži někdo vyruší…“ ujistil vyděšeného souseda Pospíšila.

Ferda se potěšeně nafoukl a natřásl tak, že vypadal nejmíň desetikilový. Věděl své: kuřecí maso k večeři ho určitě nemine. A ještě si na lovu mimořádně užil…Jedině zloděj přivolá tolik obdivovatelů najednou!

 Anna Vejvodová