Kocour Omar z naší KOČKYRÁDY

O psí věrnosti, oddanosti a lásce k člověku byly popsány stohy papíru. Zrovna tak o kočičí lstivosti, egu a falši. Rozdíl mezi psí a kočičí psýchou vyjadřuje úsloví: pes se drží pána, kočka domu, což mohou potvrdit leckteří chovatelé obou zvířecích druhů. Leč milovníci koček vědí, že ne vše je dané a že úsloví někdy kulhají na obě nohy.

V dávných šedesátých letech minulého století jsem, coby adolescent, zatoužil po domácím zvířeti. Rodiče splnění mé touhy podmínili vyznamenáním na vysvědčení v domnění, že na tuto metu nikdy nedosáhnu. Sázeli na jistotu, neboť s matematikou jsem si moc nerozuměl, o geometrii nemluvě. Jenže moje touha po chlupatém kamarádovi byla tak silná, že chronickou trojku z matematiky jsem silou vůle proměnil v dvojku a dvojku z češtiny na jedničku. Konsternovaní rodiče uznali porážku a ve splnění svého neuváženého slibu byli navíc velkorysí. Tak se v našem pražském bytě objevil chlupatý uzlíček, do něhož by nikdo neřekl, že vlastní šlechtický rodokmen a původně pochází z dalekého Siamu neboli Thajska. Jako správný šlechtic měl jméno předurčené, takže na nějakého Mourka, Fouska nebo Drápka jsme mohli zapomenout. To naše chlupaté klubíčko neslo hrdé jméno Omar – v té době byl i u nás velice populární egyptský herec Omar Sharif, takže jsme byli stoprocentně  in.

Omar rostl a krásněl. Jeho srst, v klubíčkovém věku ještě nečitelná, dostala odstín kapučína,  čumák, uši, tlapky a ocásek přecházely z hnědé do černé. K tomu průzračně modré oči, které měly bohužel jednu vadu, jež ho předem diskvalifikovala ze všech kočičích soutěží. Strašlivě šilhaly a to šilhání bylo absolutní: černé panenky se téměř dotýkaly a nikdo neměl sebemenší šanci zjistit, kam se ten kocour vlastně dívá. Nicméně viděl zřejmě dobře, protože zásahy jeho drápků byly vždycky přesné a bolestivé.

Ani s odstupem dlouhého času nemohu tvrdit, že soužití s Omarem bylo vždy ideální. Jako městský kocour nebrouzdající po střechách a zahradách venkovských stavení, vytvořil si loviště z našeho bytu. Co šlo roztrhat, to roztrhal. Nový potah ušáku proměnil ve změť nití a cupaniny a ještě se do té spouště naaranžoval v pozici odpočívajícího lva. Nesnášel návštěvy, a pokud se mu naskytla příležitost, načůral návštěvě do bot. Jelikož nebyl vykastrovaný (tenkrát se to ještě tak nepraktikovalo a potom – kdo by se odvážil zbavit mužství šlechtice!), Omarem označkované boty šly rovnou na smetiště. Ten odér by nepřebil ani půllitr chanelu. Zvláštní bylo, že si boty vybíral. Přišlo pět lidí a boty jsme platili pak jen jednomu.  Doma jsme rozebírali, podle jakého klíče si Omar obuv vybírá, ale všechny teorie ztroskotaly.  Nespecializoval se na pohlaví ani věk. Hádali jsme třeba, že náš šejk se tak chová na základě získaných antipatií. Že ten dotyčný Omara něčím namíchl. Třeba ho šťouchl špičkou boty nebo se posmíval, že šilhá. Jenže on načůral do bot člověku, který byl u nás poprvé a nikdy předtím Omara neviděl. Prostě záhada.

O něco čitelnější byly jeho projevy přízně. I když přízeň je trochu silné slovo. Omar se nelísal, neotíral o nohy, neskákal na klín, nemazlil se. Když byl v milostivé náladě, přišel, zamňoukal a jemně do člověka drcnul čelem. Hlazení snesl tak dvě minuty, drbání na břiše jednu. Jeho setrvalý duševní stav byl nezájem a nechuť se jakkoli angažovat. Nikoho nerespektoval, nikoho neposlouchal, nikoho nemiloval. S jedinou výjimkou. Tou byla moje maminka.

Láska prochází žaludkem a nejen u lidí. Omar brzy pochopil, kdo mu to krájí a do misky servíruje syrové masíčko, mlíčko do misky lije a o pelíšek se mu stará. I pyšný šlechtic objevil ve své kocouří duši vděk a lásku, později hraničící s psychickou závislostí. Klasické projevy sympatií, jako předení, lísání, tření o nohy a ducání hlavou mu nestačily. Měl za to, že jsou příliš obyčejné, tohleto přece dělají všechny kočky. Chtělo to silnější kalibr.

Maminka chodívala z práce kolem páté odpoledne. Když bylo za deset minut pět, Omar vyskočil na okno a začal mňoukat. Se zvuky, které vydávají normální kočky, to ale nemělo nic společného. Omarovo volání připomínalo nářek tři dny nenakrmeného a nepřebaleného mimina. Žalostný nářek se rozléhal ulicí tak dlouho, dokud Omar nespatřil důvěrně známou postavu své milované paničky. Potom seskočil z okna, přeběhl do předsíně, stoupl si před dveře a čekal. Dočkal se svého masa a mléka a mohl se v pelechu oddávat zažívání jako jiné kočky. Aby ukázal, že mu nejde jen o ten kus žvance a že jeho vděk má daleko hlubší kořeny, následoval svou paničku jako osobní strážce. Chodil za ní po bytě, sedal jí u nohou, lehal do klína a láskyplně na ni šilhal. Když šla spát, zahříval ji svou hebkou srstí a předl tiše, aby ji nevzbudil. Ráno ji vyprovázel, večer vítal.

Čas na jeho oddanosti nic neubral. Naopak. Omar stárnul do zklidnění a vyrovnanosti. Jeho mladistvou nesnášenlivost, popudlivost a žárlivost nahradil nadhled a jistá rezignace. Stále čekal každý den za oknem na svou živitelku, ale už nenaříkal, takže dole na ulici chodci nemuseli pátrat po opuštěném kočárku. Roli bodyguarda dále zvládal více než vzorně, ale už neprskal, když se k jeho paničce někdo přiblížil méně než na metr. Z mladého mrzouta se nestal starý mrzout, ale docela pohodový kocour.

Pak maminka onemocněla a zemřela. Ještě několik dlouhých týdnů sedával Omar na okně, hleděl dolů na ulici a čekal. Jednoho dne zůstalo okno prázdné. Omar ležel ve svém pelíšku a člověk se jenom divil, jak moc můžou být šilhající oči smutné.

O tři měsíce později Omar odešel do kočičího nebe. A pozůstalí lidé jen doufali, že tam nahoře se kočičí nebe prolíná s lidským, a ti dva se zase setkají.

Jiří J. Ryker