Koho byste chtěli radši?

Lidé o mě říkají, že jsem psí osobnost. A líbím se jim víc než můj „brácha“ Sančo. Je pravda, že já jsem voříšek teriérského vzhledu, a Sančo je takový ten běžný černý voříšek, který má trochu něco z labradora. Ale není to jen o našem rozdílném vzhledu, ale i o nátuře. A o tom vám chci něco napsat…

Zatímco cizím lidičkám se líbí moje osobnost, panička má o něco radši Sanča, a já se jí vůbec nedivím. On totiž tak nezlobí jako já, známý útěkář. Sančo je takový ten pes, který poslechne na slovo a drží se paničky. Zato já si – když dostanu šanci, dělám, co chci. Tedy venku, doma jsem milius. Ale venku moc neposlouchám. Je přece daleko lákavější vyčmuchávat si psí poštu, než poslechnout Oťasi, ke mně….. A tak si čmuchám a kašlu na povely. Když jsem puštěn z vodítka, chápu to jako propustku do svobody, a dělám si, co uznám za vhodné. A teprve když jsem svobodou nasycen, vracím se domů. Tedy někdy až po několika hodinách, pravda….

To Sančo je z jiného těsta. Tak trochu závisláček. Pořád paničce v patách, chce ji mít na dohled. Prostě takový ten spolehlivý parťák, který je spokojený, když je smečka pohromadě. Vyžaduje častěji než já pozornost od páníčků. Já si chodím pro lásku, jen když se mi zamane, že chci podrbat za ušima a na bříšku. Když svůj díl slasti dostanu, odeberu se do pelíšku a přítomnost lidí nepotřebuju. Sančo ale celé večery tráví u nohou našich páníčků, a teprve když se odeberou na lože, stočí se do svého pelechu.

Tak schválně – kterého z nás byste chtěli radši? 

Váš Oťas Nezoufalík