Mami, budu se vdávat (ženit)

Tak to je věta , která nás zasáhne u srdce. Někdy příjemně, někdy bolestně. To záleží na věku a psychické zralosti našeho dítěte a taky od jedince, s nímž se rozhodlo jít k oltáři. Naše reakce by v ale v každém případě měla být rozumná. Protože ať chceme, nebo ne, je to rozhodnutí našeho dítěte, a je zapotřebí ho respektovat .

Matky nepřátelské

Najdou se matky a tchyně, které se okamžitě chytnou za hlavu a začnou tento životní krok svému potomkovi rozmlouvat. „Ale vždyť to pro tebe není ta správná partie!“ „Ježíši, kam jsi dal(a) oči?“ „Vůbec se k sobě nehodíte!“ „A ta jeho (její) příšerná rodina…“ „A z čeho budete žít? A kde budete bydlet? U nás teda opravdu ne. Já bych ho (jí) nesnesla pod jednou střechou.“ „Že vy čekáte dítě! Jak ho uživíte?“ „Je pro tebe starej!“ „Je pro tebe moc mladá!“ „Vždyť už byl ženatej dvakrát!“ „Ale ona už má děcko s někým jiným, to ti nevadí?“

Těch námitek, ať už odůvodněných nebo nanicovatých, může být ještě o mnoho víc, ale stejně nemají žádnou valnou hodnotu. Pokud se už naše dcera nebo syn rozhodli, vymlouvat jim to je marnost nad marnost. A zbytečně se tak mezi „mladé a staré“ staví zeď, která se pak později jen těžko bourá.

Matky organizátorky

Najdou se matky a tchyně, které po sdělení této novinky naopak propuknou v nadšený jásot, obejmou svého potomka a převezmou otěže: ihned začnou plánovat organizaci a průběh svatby. „Nejlepší to bude v létě, hostina bude u nás na chalupě, uděláme zahradní slavnost pro sousedy.“ „Mělo by to být na Staromáku, tam jsme se brali i my s tátou…“ „Kolik bude z jeho (její) strany příbuzných? Tolik, to snad ne…“ My pozveme i příbuzné ze Slovenska, my jim ukážeme, že na to máme!“ „Žádnou svatební agenturu nepotřebujete, všechno zařídím já!“ A tak i z přebujelé aktivity ze stran matek se mohou zrodit nedorozumění a trapné chvilky, kdy si mladí budou chtít prosadit svoje zcela rozdílné představy o vlastní svatbě. A rodičovstvo se bude cítit dotčené. A už je zaděláno na konflikt.

Matky rozumné

Najdou se naštěstí i matky, které rozhodnutí svých dětí přijmou se stoickým klidem, a položí jim zásadní otázku: „A jak si svou svatbu představujete?“ Většina našich dospělých ratolestí totiž už má o své svatbě předem jasno. Bude malá, velká, s agenturou, s cateringem, na zahradě, ve stanu… je to jejich svatba, a má se odehrát podle jejich scénáře – a nám přísluší jejich přání respektovat. Ty doby, kdy dětem vystrojovali, a tím pádem i organizovali svatbu rodiče, jsou přece dávno pryč. To samozřejmě neznamená, že se rodiče musí zcela a ve všem přizpůsobit, vždyť stále platí, že se na svatbě svých dětí finančně podílejí z obou stran. Ale právě svatba je prubířským kamenem, který ukáže, nakolik budou „staří mladým“ mluvit do života. A měli by mluvit co nejméně. Moudří rodičové si dávají pozor. A svoje obavy, námitky či podezření, podepřená vlastními životními zkušenostmi, mnohdy raději před mladými ani nevysloví, i když jsou stokrát přesvědčeni o své pravdě. Ale proč brát dětem předem iluze? Jen ať si do života vykročí s partnerem, kterého si zvolili a svatbu si užijí podle svých představ. Co je čeká po ní, je jenom na nich…

Eva Houserová

Foto: SXC.hu