Moje každoroční vánoční výzva

Jako každé Vánoce, i letos jsem se vrhla na pečení cukroví, přestože na tenhle sortiment nemám buňky. Ať dělám, co dělám, vždycky mi nezbude než závidět kámoškám, které to cukroví mají nejen nápadité a chutné, ale taky krásné na pohled. Já prostě ne. I kdybych se na hlavu postavila…

Ráda vařím, baví mě to (tedy ne když musím, ale když chci), a peču často i sladké, protože jde u nás doma na odbyt. A jelikož jsem za svoje koláče a dezerty chválena, tak mám v tomto směru o svém cukrářském umění docela slušné sebevědomí. Jen když se schyluje k Vánocům, razantně klesá, ale snažím se sama sebe povzbudit, že tentokrát všem vytřu zrak.  Moje cukroví bude pestré, chuťově zajímavé, s krásně pravidelnými tvary. Ale ouha – jakmile začnu, a to lineckými kolečky, ty malé dírky na marmeládu jsou zase křivé jako pokaždé. A kolečka nejsou tak tenká jako je má sousedka Jana, a tak malá jako je má kámoška Zina, protože do tak malých koleček bych už ty dírky vůbec neudělala. No a pak se trápím s rohlíčky, a nemám je všechny stejné, jako měla moje maminka, a kokosky mi zase ztvrdnou na kámen a slepované minidortíčky se mi při krájení rozpadají. No prostě se trápím, mám stokrát chuť to vzdát a cukroví nakoupit, ale jako vždycky vytrvám až do chvíle, než mám špajz plnou krabic se svými výtvory. A pak na Štědrý den, kdy zaplním mísy, a pozoruju, s jakou chutí se do těch mých křivulí moji milí zakusují, dostaví se pocit zadostiučinení. To je totiž skvostný okamžik, který vám cizí cukroví nikdy nedopřeje.  A výčitky z vlastní nešikovnosti se rozplynou jak pára nad hrncem.

Tak mi držte palce.  Právě vykrajuju hvězdičky, a v duchu nadávám, protože si málokterá po přenosu na plech udrží své paprsky rovné, takže až je budu spojovat krémem, nebudou v zákrytu.  Ale vydržím….nevzdám to…. Těším se na Štědrý den.   

Eva Houserová

Foto: archiv