Návody nečtu, zkouším čudlíky!

Tohle skutečně pronesl pokaždé můj muž, když mě viděl studovat nějaký návod k obsluze čehokoliv a bylo mu šumák, že mě to vytáčí.

Tenkrát, když nade mnou stál, jen kroutil nechápavě hlavou, protože netušil, že mi ta žehlička spadla na zem a sama se sebou jsem se vsadila, že ji dám bez problémů dohromady. Povedlo se. Zbyly mi sice dva šroubky, ale jinak v pohodě fungovala dál. Jasně, že jsem se pochlubila! Co myslíte, že udělal? Zkazil mi radost. Šel, a koupil novou. Prý by nikomu nevysvětlil, že jsem byla schopná umřít při žehlení. Vtipálek!

Poslední roky si na slova svého muže často vzpomenu, když zkouším čudlíky, jak říkám počítačovým klávesám. Dodnes jsem nepochopila, proč se mi často na monitoru objeví něco úplně jiného, než jsem chtěla. A když mi počítač sám do sebe napíše nějakou informaci, o kterou jsem se neprosila, jsem úplně vedle.

To samé mám s mobilem. Kam se poděla zlatá doba notýsků? Pamatujete? Mívala jsem je stejné barvy, jako mělo pero nebo propiska, různých velikostí, podle toho, do které kabelky jsem ho používala. Někdy ladily i barvy! A roky jsem měla zkratky pro různé akce, nikdy na nic nezapomněla. Dnes?

Prý displej! Neřekli mi, že musím do písmenek, chci-li někomu poslat SMS, klepat pouze nehtem, jinak jich zmáčknu rovnou několik. Mé chytré dítě mi darovalo takový kovový klacíček, kterým se sice klidně trefím, ale potřebovala bych ho mít pověšený jako šperk na krku, protože pokud nemám na nose brejle, nenajdu ho v kabelce.

Tady nepomůže ani knížka návodu, ani vysvětlování žádného laskavého, či trpělivého vytrvalce. A tak jsem si řekla, že už mám tolik, abych mohla některé detaily výdobytků současnosti nechat plavat…. ale mailovat a mobilovat mi klidně můžete.