Nezoufalky ztracené v překladu

Ženy zoufalé či nezoufalé? Kdo vlastně jsme, když se přiznáváme k tomu, že jsme zavalené potížemi současné doby i proměnou života na konci středního věku a často si s tím dlouhodobě nevíme rady. Jsme proto zoufalé? Nebo se hrdě profilujeme jako nezoufalky proti těm skutečně zoufalým, protože my prostě všechno zvládáme levou zadní ?

Jsme někdy to a někdy ono. Jde jen o hru se slovíčky. Jazyk je mocný nástroj a umění ho používat, vnímat jeho mnohovýznamovost je často právě tím, co nás nutí přemýšlet, analyzovat a tím posouvat řešení problémů na vyšší úroveň, kde se může nacházet správná volba.

Bídníci, ubožáci, zoufalci

Svět se v posledních sto letech točí mnohonásobně rychleji než dřív. Vrcholem zmenšování vzdáleností započaté automobily, vlaky a letadly je světová internetová síť. Jako mnoho věcí ve vývoji lidstva s sebou ovšem paradoxně přinesla nikoliv sbližování, ale vzdalování lidských jedinců. Zdánlivě o sobě víme všechno, ve skutečnosti ovšem jen to, co sami do sítě vložíme. Využíváme rychlopřekladače, vytvářející v našem mateřském jazyce naprosto nesmyslné věty a domníváme se, že jsme pochopili obsah sdělení v cizím jazyce. Přitom jazyk se vyvíjí svou vlastní logikou a mnohdy původní význam slova přejatého z angličtiny či francouzštiny posouvá v češtině do značně odlehlé roviny. Naše vlastní česká slova se významově proměňují. Marie Majerová přeložila slavný román Victor Huga Les Misérables v roce 1918 a použila český název Bídníci stejně jako její předchůdci počínaje rokem 1863, kdy kniha vyšla česky poprvé. Na konci 19. století mělo slovo v češtině prvoplánový význam – bídník byl ten, kdo žil v bídě. Vývoj jazyka se ovšem ubíral podivnými zákrutami, takže dnes bídníka vnímáme mnohem více jako odvozeninu od slova bídák, tedy padouch, ničema, podvodník, zloděj a vrah. Sama Majerová při revizi svého překladu na přelomu 50. a 60. let už tento posun vnímala a v obsáhlé předmluvě k tehdejšímu vydání navrhuje překlad Ubožáci, v češtině druhé poloviny 20. století slovo mnohem přesnější, protože opět označovalo lidi žijící v nuzotě, dohnané bídou ke špatným činům. Dnes má ovšem slovo ubožák opět posunutý význam – vnímáme ho spíše jako pejorativní, když je někdo ubožák, moc ho nelitujeme, spíš ho považujeme za neschopného pitomce. A tak je možná dobře, že nám zůstal zachován tradiční překlad Bídníci. Jak bychom dnes hledali moderní české slovo pro Les Misérables? Bezdomovci? Zoufalci? A vida – už jsme u nezoufalek!

Manželky zoufalé nebo zuřivé?

Příchod televizního seriálu Desperate Housewives mi před pár lety poněkud zamotal hlavu. Můj tehdejší šéf v jednom televizním časopisu mi podsunul překlad amerického článku o novém seriálu, kde použil překlad Zoufalé manželky (zřejmě již věděl, že se takto u nás seriál bude uvádět). S obsahem první řady mi ovšem termín „zoufalé“ moc neladil. Jistě, v běžném anglicko-českém slovníku najdeme, že desperate znamená zoufalý, když ovšem vezmeme na pomoc slovník anglických synonym, najdeme tu také významy furious, wild, frantic, headstrong – zuřivý, divoký, šílený, svéhlavý (a ještě pár jiných, neméně zajímavých možností). Americký název je pochopitelně vnímán jako nadsázka, ironie. Jenže v češtině přídavné jméno zoufalý takovou ironii v sobě neskrývá. Zoufalec, zoufalka, to ano, tam už je onen posun k ironii mnohem výraznější. Lidová tvořivost si s tím nakonec poradila sama, takže seriálu se začalo říkat Zoufalky. Ovšem napadá mě, oč vtipnější by byl název Svéhlavé manželky, připomínající romány dívčích srdcí Elišky Krásnohorské. Copak se od dob drobné emancipace českých dívek a žen, které v několika dílech příběhů Svéhlavičky Krásnohorská s humorem i dojetím popisuje, tolik změnilo? Nejsou vlastně ty americké zoufalky stejné, jako byla Svéhlavička Zdenka a její kamarádky z pensionátu? Copak nebojují proti stejným démonům? Nejsou to drsné desperátky (hle, další přejaté české slovo, které má úplně jiný význam než zoufalství, nese v sobě divokost, zuřivost) s kolty nízko zavěšenými u pasu, ale nejsou to ani žádné „mouchy snězte si mě“. Prostě svéhlavé ženské, často s bolestí v srdci, rozhodně však s vlastním rozumem, schopné se vypořádat s kdejakou životní situací.

 Nejsme žádné zoufalky

A tak hrou se slovy vznikly nezoufalky. Protože my prostě nejsme a ani nemůžeme být zoufalky jako ta partička z Wisteria Lane. Jejich životní styl je nám sice značně vzdálený, jejich milostné, manželské, přátelské, pracovní a podnikatelské eskapády jsou ale těm našim velmi podobné. Možná je dobře, že nám naše televize předložila onen velmi nepřesný a nic nevypovídající překlad názvu seriálu. Protože Svéhlavičkám byste se asi všichni smáli. Nezoufalky ale provokují a nutí k přemýšlení. A proto tady také jsou.

 Gábina

Foto: archiv nezoufalek