Proč jsem z TV reklam na prášky

Moje panička miluje krimi filmy, ale ne ty krvavé střílečky. V telce sleduje jen Vraždy v Midsomeru a Julie Lescaut, což já kvituji, protože při nich můžu klidně spát vedle jejího křesla stočený do klubíčka a neruší mě hlasité střílečky, kvílení brzd, automobilové bouračky a řev herců jako v akčních filmech. Ty nemám rád. Když si je pustí páníček, odfrknu si a odcházím radši do pelechu v předsíni. Ale taková leskotka a midsomer, to je pohodička.

Je to takové pomalé, klidné a panička mě celou dobu víská v srsti. Prostě symbióza člověčí a psí idylky. Jediné, co mě irituje, jsou ty zatracené reklamy. To si tak oba s paničkou poklimbáváme, protože ona přitom taky občas usne, a pak se oba lekneme a cukneme sebou, když na nás někdo vybafne, že si máme koupit nějaký šampon, nebo polívku v prášku nebo si máme od někoho půjčit peníze. Fuj, to je opravdu neslušné, takhle nás rušit. To vždycky úlekem vyštěknu a panička vyskočí z křesla a jde si udělat něco do kuchyně. Naštěstí předtím telce ztiší zvuk, takže už nemusíme poslouchat ty kydy o dokonalých vlasech, které mají ty slečny udělané počítačem, o bezvráskové zralé pokožce díky krému, který si na sebe patlají pětadvacítky, nebo o autech snů, na které moji páníčkové stejně nemají peníze. Fakt tomu nerozumím, proč nám přerušují večerní siestu u telky vnucováním věcí, které vůbec nechceme a nepotřebujeme. Nejvíc mi vadí reklamy na psí žrádlo. Proč by mi měli kupovat nějakou drahou suchotu s vitamíny a kalciem, po které pak prý hladce kakám (ještě ukazují náš zažívací trakt – jak nechutné), když mi nejvíc chutná obyčejný kus flákoty a vyřádím se na okusování kostí, které mi pěkně vyčistí zuby i bez těch drahých tyčinek, které prý fungují jako psí kartáčky. Pcha, těmi pohrdám, vůbec mi nechutnají. Jo taková velká kost obalená masíčkem, to je jiný kafe. To jsou vždycky hody, když panička přijde od řezníka, což už cítím v předsíni z její nákupní tašky! No sice suchotu taky dostávám, ale beru ji jen jako nutné zlo, když už mi kručí v žaludku. A mám pak po ní tak strašně sucho v tlamce, že se můžu uchlemstat vody, a pak mě musejí častěji venčit.

No nic, naštěstí máme při reklamách ticho a k obrazovce se točím zády. A čekám, až se panička vrátí z kuchyně, jedním okem ji sleduju, jestli mi nepřinese nějaký pamlsek, ale neloudím, to je pod mou úroveň. Když přinese, zblafnu to, když ne, tak mě aspoň pohladí mezi ušima, a to já rád. A pak už zase spočineme u telky a já si začnu pochrupávat, ale zase jen na dvacet minut do příštího reklamního brejku, který násilně přeruší můj sen o mých psích předcích, kteří měli svatý klid, protože žádná uřvaná televizní reklama ještě neexistovala.

Váš Oťas Nezoufalík