Slovo je podaná ruka 5.

Skoro denně ji vídáme na obrazovce, když nám v reportážích TOP STARU představuje kulturní události, nebo v rozhovorech zajímavé osobnosti. Andrea Ježková patří do týmu redaktorů a televizních moderátorů, kteří tuhle profesi dělají už roky a vědí o ní své. Není tedy od věci, představit naopak Andreu.

Máš vzácnou schopnost – vyjít s každým. Možná divná otázka, ale všechny budou podobné, připrav se na to. Kdy jsi tuhle svou schopnost začala využívat?

Když mě můj první zaměstnavatel šoupnul mezi celebrity na vyhlášení ankety TýTý. Poprvé jsem tam stanula tváří v tvář před herečkou, kterou jsem dosud obdivovala pouze na obrazovce. Před paní Jiřinou Bohdalovou. A představ si, že i v té hrůze jsem se jí dokázala na něco zeptat a ona mě neposlala do háje.

Dobrý začátek!

Skutečně začátek. Tam jsem si ještě nic z toho, co mě čeká, neuvědomovala. Trvalo nějakou dobu, chtělo to množství telefonátů se známými tvářemi, spoustu osobních setkání, hodně rad o zkušených kolegů, než jsem stála pevně na vlastních nohách. Ale časem jsem se mezi slavnými začala cítit přirozeně, třebaže stále trval a trvá respekt ze zvučných jmen. Víš co, ale hlavně nepříjemný pocit, že se jim vtírám do soukromí, které mi vlastně dobrovolně odtajňují. To mluvím o práci v lifestylových časopisech.

Tvá první televizní reportáž?

Díky tomu, že jsem psala do nováckého týdeníku ANO a jezdila i na natáčení PRÁSKU, mě tehdejší šéfová, Lenka Hornová, nabídla práci v její redakci. A – nesměj se, zařadila jsem se mezi Berušky. Mně totiž ani omylem nebylo do smíchu. Srdce až v krku, nervy na špagátě. První reportáž? V bytě v centru Prahy na mě čekal Vítězslav Vávra, zpívající bubeník, kterého jsme s holkama v pubertě děsně žraly. Pamatuješ Holky z gymplu, Citronovou šálu…?

Já jsem si před svým prvním natáčením dala tajně panáka.

Co myslíš, že jsem udělala já? Frťan vodky do mě zahučel jak nic. Na štěstí jsem ho měla doma ve vitríně mezi vystavenými reklamními lahvičkami, které jsem si schovávala z cest letadlem. Jestli to pomohlo nevím, ale na všechny pečlivě připravené otázky odpověděl, režisér mě pochválil, ve střižně mě to bavilo a bylo jasné, co chci dělat.

Co tě baví točit – rozhovory, akce, příběhy?

Byla doby, kdy jsem číhala na celebrity, většinou na ty zahraniční. Musela jsem zjistit, ve kterém hotelu budou ubytovaní, kam jdou na večeři, na procházku. Ulovit jeden kloudný záběr, na kterém by byly vidět, a nelíp je i slyšet, byl můj největší cíl. Zvláštní adrenalin. Vždycky jsem milovala osobnosti s příběhem, ale taky příběhy obyčejných lidí. Když jsem točila třeba -  Hledá se táta, běhal mi často mráz po zádech.

Vím, že máš dvě životní priority. Své holky a práci. Která je tou první? Zažila jsem okamžiky, kdy práce byla za jedna, nechtěla jsi nechat práci nehotovou, nastavila i noc…jak budeš reagovat, když navíc – férová komunikace – je tvou letitou doménou?

Tak, tos uhodila hřebíček na hlavičku. To byl můj věčný boj. Práce většinou nepočkala, moje dcery musely. Pořád doufám, že tím netrpěly, a že i s tátou jim bylo doma dobře. Dnes bych to udělala jinak… anebo možná ani ne, i když doba je uspěchanější, tvrdší.

Kteří lidé tě baví, nebaví, jsou ti fuk?

Baví mě lidi se smyslem pro humor, co si umějí udělat legraci sami ze sebe. Jsou naladěni na stejnou notu jako já, usmívají se i po ránu v metru. Mají základní vychování – umějí pozdravit, být slušní na druhé. Asi je těch plusů víc. Fuk jsou mi všichni ostatní, ale nechci je odsuzovat. Třeba jen mají svůj svět, do kterého já nevidím.

Myslíš, že slovo může být podaná ruka?

Jednoznačně! Jen ji musíš podat tím správným směrem. Anebo nebýt smutná ze zklamání, když tvé dobře míněné gesto zůstane na druhé straně bez odezvy. Mám asi štěstí, zatím se mi nic podobného nestalo.

Krásné dny, Andreo!

Miroslava Besserová