Stát jako věčně nedospělé děcko? Děkuji, nechci...

Ráda každodenně prolétnu zamyšlení a hlášky svých přátel na Facebooku. Dnes mě opět jeden citát slečny Petry přiměl k širšímu zamyšlení, se kterým se chci všem nezoufalkám a nezoufalcům svěřit.

Jan Masaryk: „Lidé nedovedou žít. Musí se je naučit žít. Musí se je naučit, že všecko, co se děje a co se stane v jejich vesnici zrovna tak jako ve světě, je jejich starost. Že jsou za to za všechno odpovědní. Musí se je naučit, že se věci nesmí nechat v rukou hrstky profesionálních politiků, protože to mohou být zloději, gauneři, dobrodruzi, hrdlořezové, kariéristi a kšeftaři se životy celých folků.“

Krásná slova. Zvlášť to "musí se je naučit..." Byla bych moc ráda, kdyby se třeba na těchto veřejných stránkách objevovali lidé, kteří nahradí ono "se" ve větě vlastním jménem, kteří nebudou říkat jen že "se musí", ale zamyslí se nad konkrétními návody, jak "se to má dělat". To věčně udřené „se“ to totiž za nás nezvládne.

Čtu velmi krásnou knížku, jmenuje se Píši Ti s láskou, je to sbírka dopisů autorčiných prarodičů, kteří si před tím, než se vzali, od roku 1916 do roku 1924 pilně korespondovali. Nacházím v knížečce pozoruhodné momenty - například 21. července 1919 je datovaný dopis slečný Máni o její pracovně obchodní návštěvě Prahy: „Najednou je jaksi malá pracovní morálka, vlaky špatně jezdí, v obchodech vše dlouho trvalo, než zboží zabalili, účet vystavili a odeslali. Jak často nám v novinách vymlouvají, že nemáme na republice mnoho chtít, že je to děcko, nemluvně a vidíš, že skoro všude zapomněli, že právě takové děťátko vyžaduje nejvíc práce, obětí a hlavně hodně lásky. Dáme-li jí tohle všecko, bude také ona moci brzy hodně dáti. A každého dne je škoda. Takové dítě, jeho rodiče chodí žebrotou a jen ruce natahují - dej mi-, takové má smutnou budoucnost.“

Nebýt toho květnatého stylu, mohli bychom si myslet, že to bylo napsáno v kterémkoliv období naší dnes již téměř sto let rakouské poroby zbavené země. Nevymlouvejme se na poroby další, protože nám Čechům nebylo nikdy úplně lehko, na druhou stranu taky ne úplně nejhůř.

Náš stát je NÁŠ stát – nepatří politikům, mafiánům, korupčníkům a zlodějům. Na nás je, abychom své děti vychovávali jako hrdé poctivé lidi. Na nás je, abychom se chovali poctivě a slušně – abychom nedávali úplatky, nepodporovali šlendryján, od každého řemeslníka vyžadovali účtenku, i když nám tím pádem stoupne účet o daň z přidané hodnoty, od každého obchodníka žádali kvalitní zboží a to mizerné prostě nekupovali, abychom sami odváděli poctivou a dobrou práci, abychom se chovali slušně ke svým sousedům, abychom nezáviděli tomu, kdo se má lépe, ale vlatním snažením se dopídili toho, že se budeme mít stejně jako on. Abychom s hrdostí pohlíželi na to, co nám naše úžasná a krásná země nabízí, abychom ctili poctivý odkaz našich předků a po sobě zanechali takový, aby se s hrdostí mohli po nás ohlédnout naši potomci.

Náš stát není „ON“ ani „ONI“, náš stát je deset milionů občanů, kteří z nedospělého děcka mohou poměrně rychle vychovat dospělého jedince, pokud svým každodenním drobným konáním nedovolíme, aby s námi bylo zacházeno jako s přitroublým stádem.

Neumím nic jiného, než sypat ze sebe zrnka slov (dříve na papír, nyní zde). Je to mé konání. Snad může být k něčemu dobré.

 gk