Štěstí mezi klubky vlny

Zavítali jsme k textilní výtvarnici Ludmile Kolkové. Mezi přáteli se jí říká Duška a už v dětství jí učarovaly gobelíny. Kromě vlastní výtvarné práce se věnuje také interiérovému poradenství.

Tvrdí, že textil si rozumí s každým zařízením. Luxusně vybavený byt povznese do kategorie umění, méně honosnému dodá punc výjimečnosti. Důkazem je nejen její vlastní příbytek na pražských Vinohradech, kam nás pozvala, ale také byty, které zařizovala.

„První kobereček – gobelínek jsem vytvořila v Lidové škole umění  v rodné Olomouci. Barevné koberce mě ale uchvátily, když mi bylo šest let. Tehdy mi přátelé mého otce, bratři Bedřich a Werner Formanové, známí cestovatelé, fotografové a grafici, darovali právě k šestým narozeninám knihu Květy pouště. Fotografie v knize zachycují africké děti, které denně napínají před chýše rámy a v nich tkají koberce v nádherných kompozicích a v překrásných barvách. Myslím si, že jejich umění dosud nikdo nepřekonal. Od té doby jsem knihu nedala z ruky a pořád jsem snila o tom, že i já si utkám vlastní gobelín,“ říká Ludmila a listuje opatrovanou publikací s věnováním dárců z roku 1962. První dílo se Ludmile povedlo, když jí bylo patnáct let, dnes jsou její gobelíny zastoupené v řadě sbírek po celém světě.

V přírodních tónech

Už za studií si při tkaní oblíbila barvy přírody a ty předznamenaly celou její tvorbu. Jako absolventskou práci na výtvarné škole vytvořila tapisérii Baobab, která hraje všemi tóny hnědé. „Originál si škola nechala, ale umožnila mi, abych si ji vytvořila znovu. Provází mě celý život. Tenhle gobelín bych prodat nedokázala,“ vyznává se ze vztahu ke svému prvnímu velkému dílu. Nejraději má zemité barvy, bílou, béžovou, tmavě hnědou, černou a šedivou. „Když si ale zákazník přeje výraznější tóny, ráda změním rejstřík,“ dodává autorka. Tvoří z přírodních materiálů, základem je kobercová vlna, která je na rozdíl od té běžné – pletací silnější a méně čištěná. Pletací vlnu Ludmila používá pro její širokou škálu barevnosti jen ke zpestření.

„Technika výroby je v zásadě dost jednoduchá, ale existuje pár fíglů, které si musí tvůrce osvojit, aby dosáhl vysněného obrazu,“ zasvěcuje nás do své tvorby. „Používá se několik způsobů textilních vazeb: atlas, kepr, ryps a plátnová vazba, já tvořím v útkovém rypsu, někdy si v detailech vypomohu i jinou vazbou.

Gobelín vzniká na rámu a útek se neprohazuje člunkem jako na stavu, ale opravdu se kousek po kousku ručně vytkává. Zásadní rozdíl je v tom, že při tkaní na stavu, které je obecně známější, se utkaný materiál natáčí na válec a tvůrce ani nevidí, jak polostrojová výroba pokračuje. Zatímco já mám před sebou gobelín jako obraz a do osnovy vetkávám nitku po nitce, je to opravdu ruční práce, žádný stroj mě nezastupuje,“ objasňuje Ludmila.

Tkaní na štaflích

Výpomoc nějakého stroje je i dost těžko představitelná, protože rám, který má výtvarnice v pokoji na zdi, měří dvakrát dva metry. Práci začíná vsedě, ale s přibývajícím obrazcem se i autorka posunuje vzhůru. Nejprve vymění stoličku za židli, pak už u tkaní stojí a v závěru díla dokonce na štaflích. Zhotovení jednoho gobelínu trvá podle pracnosti týden, čtrnáct dní, nejčastěji tři neděle. Čím plastičtěji vzor tapisérie působí, tím vyžaduje více trpělivosti. Výtvarnice ale vytváří  ještě rozměrnější gobelíny než je rám. V takovém případě zamýšlené dílo rozdělí do diptychu nebo triptychu a kusy se pak instalují vedle sebe, čímž se dosáhne stejného efektu, jako kdyby bylo dílo celistvé. „Jakmile mě posedne nápad, nedokáži se od práce odpoutat, dokud ji před sebou nevidím hotovou. Strávím u ní dvanáct hodin denně, jsem ze stání naprosto vyřízená, ale cítím nepopsatelné uspokojení.“ Na rozdíl od malíře, který může v obraze nějakou maličkost ještě zachránit dotekem štětce, tvůrce gobelínů má smůlu. Neobjeví-li svou chybku okamžitě a koberec nevypáře, později už nemá šanci ji opravit.

Byt změní textil

Volba textilních výrobků do bytu ale není jen otázkou peněz nebo módních trendů. Víc než o finance a diktát módy jde o filozofii, vnímání kultury bydlení a přístup k tradici. „V Čechách je zvykem otrocky podléhat módním trendům a to, co do nich momentálně nepasuje, bez milosti vyhodit. Bohužel takových postupů při vybavování interiéru jsme svědky i v některých televizních pořadech. A to se mi nelíbí,“ říká paní Ludmila a připomíná zahraniční magazíny o bydlení, které ukazují osvícené obyvatele a jejich objevitelské putování za poklady v bazarech a antikách. Pak se pyšní jejich renovacemi. „Rozumní lidé užívají vybavení, dokud slouží, ctí věci, kterých s dotýkali jejich předci a osvojují si umění kombinovat staré s novým,“ pootevírá paní Ludmila druhou kapitolu své profese – interiérové poradenství.

„Než začnu udílet rady, co změnit, chci zákazníky poznat. Ptám se jich, jak žijí, zda jsou založeni spíš romanticky nebo mají sportovního ducha a podle toho se pak snažím interiér uspořádat. Obvykle vycházím ze stávajícího zařízení, které jen účelněji přestavím. Propojování různých stylů a dob není na závadu, naopak svědčí o estetickém vnímání,“ říká výtvarnice a přiznává, že lidem často chybějí finance a přesto touží svůj interiér pozměnit. Pak jsou právě textilní doplňky neocenitelnými pomocníky. „A důvody, že textil drží prach, jsou jen pověry. Povlaky, záclony a závěsy snadno vyperete. Jedna zákaznice se mi přiznala, že dala do pračky i malý gobelín,“ pousměje se naše hostitelka. „To ale nikomu nedoporučuji. Dnes jsou výkonné vysavače, které zbaví tapiserie prachu a během let ji můžeme vysprchovat ve vaně nebo osvěžit zahradní hadicí.“

Ludmila Kolková si neumí svůj život představit bez vláken vlny. Vkládá do nich své radosti i strasti, lásku k přírodě a k architektuře, ovlivňují ji každodenní události a jejich témata pak rozehrává mezi rámy.

Daniela

Foto: Richard Dvořák, www.fotografovani.net