Ti, kdo s chutí pomáhají

Žijí mezi námi. Je jich nejspíš víc, než vůbec tušíte. Oni však nestojí o přílišnou pozornost. Dělají to nezištně a netouží za svou práci sklízet obdiv a pozornost. Mluvím o dobrovolnících, lidech, kteří se věnují nějaké obecně prospěšné práci bez nároku na odměnu.

Sama mám s dobrovolnictvím zkušenost. Deset let jsem se věnovala práci s mladými lidmi ze sociálně různorodých skupin. Připravovala jsem pro ně program na pravidelných schůzkách, víkendová soustředění, festivaly, letní tábory a nepřímo jsem jim pomáhala rozvíjet jejich kreativitu, zodpovědnost a smysl pro toleranci a přátelství. Chcete-li to říct poetičtěji, nabídla jsem jim alternativu, možnost, jak trávit svůj volný čas nějak smysluplně. Alternativu k času trávenému na ulici, v partičkách, po hospodách. Asi to zní lacině. Ale za těch pár let jsem přišla na jednu důležitou věc. Mladí lidé často stojí jen o to, aby se jim někdo věnoval, vyslechl je a dal jim prostor k sebevyjádření. Poznají a ocení, když cítí, že někomu na nich záleží. Potřebují dobré vzory. Věřím a doufám, že jsem takovým vzorem někomu byla (i když možná nevědomě).

Jak už jsem upozornila: dobrovolníci bývají velice skromní. O svých zásluhách se příliš nezmiňují. Byla jsem příjemně překvapena, když jsem začala pátrat po dobrovolnících ve svém okolí. Na jednoduchou výzvu se mi ozvalo 20 přátel ochotných podělit se o své zkušenosti s tímto druhem práce. Někteří z nich se věnují vybírání peněz při charitativních sbírkách, jako jsou akce KAPKA, Tříkrálová sbírka, Postavme školu v Africe, Světluška, Mezinárodní den boje proti AIDS. Jiní pomáhají v pečovatelských domech nebo asistují nemocným seniorům. Mnoho z nich pracuje s dětmi a mladými lidmi, kteří pocházejí z disfunkčních rodin nebo ze sociálně znevýhodněného prostředí. Další se věnují hendikepovaným, informačním kampaním, čistí přírodu od odpadků, darují krev nebo jsou dobrovolnými hasiči. Dobrovolnictví má mnoho podob.

A proč to vlastně dělají? Co z toho mají? „Protože dělám to, co mě baví. Nic mi to neubírá, jen čas, ale zpátky získávám mnohem více,“ říká Kateřina, která pracuje s dětmi. „V dnešním světě většina lidí dbá jen na to, aby vydělávali peníze, jasně, taky mám brigádu, ale stále si můžu najít chvilku času, třeba jednou týdně, abych věnovala svůj čas tam, kde se využije.“ To, že se za dobrovolnou práci neplatí, neznamená, že z ní nelze nic získat. I kdyby to měl být jen pocit dobře odvedené práce. „Hlavní je asi radost z dělání něčeho, co má smysl,“ snaží se vysvětlit Magdalena, která se již mnoho let věnuje dobrovolnictví v oblasti mládeže, lidských práv a práci s hendikepovanými lidmi. „Samozřejmě mi to přineslo i mnoho dalšího - spoustu kamarádů, kontaktů, příležitosti zkusit si nové věci, cestování, procvičení jazyků, nové zkušenosti a dovednosti, sebedůvěru atd. Ale není to důvod, proč to dělám, spíš takový vedlejší produkt. Říká se, že motivace k dobrovolnictví by neměla být zištná, ale to neznamená, že nám ve svém důsledku nemůže něco přinášet i osobně.“

„Zadarmo? Hmmm, tak zadarmo jsem nikdy nic ve svém životě nedělala.“ Dodnes vidím zamyšlenou vrásku, která se objevila na čele jedné mé spolužačky z vysoké školy, když jsem se jí snažila vysvětlit, proč se ve svém volném čase věnuji práci s mládeží. A nebylo to jediné nepochopení, na které jsem v průběhu života narazila. „Dobrovolná práce se nepočítá, protože tam berou určitě každého,“ podotkla kdysi personalistka jedné firmy u pracovního pohovoru, když jsem jí upozorňovala na některé zajímavé body svého životopisu. V tomto ohledu má bohužel Česko ještě stále co dohánět. Zatímco v západní Evropě je dobrovolnictví veliké plus či přímo podmínka k přijetí na vysokou školu nebo do zaměstnání, u nás si s ním lidé často nevědí rady. Přitom není to snad důkaz toho, že uchazeč je charakterní, vychází s lidmi, zajímá se o své okolí, je proaktivní a zodpovědný?

„Doporučujeme!“ Shodují se všichni oslovení dobrovolníci. Jestli někdo váhá, zda má zkusit pomáhat a nabídnout svou práci bez nároku na odměnu, ať se do toho pustí. Může jen získat.  I kdyby jen novou zkušenost. Dělat něco zadarmo je úplně jiný pocit, než dělat něco za peníze. „Ghándí řekl: 'Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě'.“ To je motto dobrovolnice Malvíny: „Každý se může snažit a změnit alespoň jednu malinkou věc. Některé věci nejsou zdánlivě důležité. Jejich výsledek nemůžete vidět hned, ale jsou podstatné, třeba jen pro jednoho člověka. Přesto můžou něco proměnit, něco zachránit.“

Je to často mravenčí práce a výsledek není hned patrný. Když se ale ohlédnu za svou dosavadní dobrovolnickou kariérou v organizaci YMCA, jsem na plody své práce hrdá. Pominu-li miliony úsměvů a tunu smíchu, která mi byla při práci s mládeží odměnou hned, jsou to hlavně hodnoty, které jsem se jim snažila předat. Nejvíce pyšná jsem na to, že jsem své svěřence naučila vážit si jeden druhého. Lidé jsou nedůvěřiví ke všemu odlišnému a nezvyklému. Když do našeho kolektivu přibyla lehce mentálně hendikepovaná dívka, ostatní teenageři k ní byli odměření. Její dětinské projevy pro ně byli nepochopitelné a kontaktu s ní se vyhýbali. Prosila jsem je o toleranci a vedla je k respektu. Nakonec se opravdu stala plnohodnotným členem naší skupiny a ostatní ji ochotně pomáhali v tom, co nezvládala. A pro dívku to byl zásadní zlom, dosud ještě nikdy neměla tolik přátel, poprvé se cítila přijímaná. Jsem přesvědčena, že všichni byli nakonec rádi, že jsou součástí kolektivu, kde není nikdo upozaděn a každý je srdečně přijat. Doufám, že budou tyto hodnoty ctít a šířit dál po zbytek svého života, třeba jako dobrovolníci. Že budou tou změnou, o které mluví Ghándí.

Josefína Smolková

Foto: archiv autorky