Útulkářské slzavé blues

Když jsem se ponořil do facebooku a zjistil, kolik krásných psů a kočiček nabízejí útulky novým páníčkům, protože ti původní je tam odložili, nestačil jsem se divit lidské krutosti. Já sám jsem útulek jako štěně zažil a vím, co je to stres.

Našli mě s ostatními braty a sestrami v krabici na autobusové zastávce. Bylo nám pět týdnů, když nás odebrali od mámy a nechali nás jako bezmocné tvorečky naříkat a kňučet, než pro nás někdo poslal dobré lidi z nejbližšího útulku. Tam se o nás sice postarali, nestrádali jsme, ale z těch kójí sálá stres a slyšíte v psí řeči jen stesk, vztek a bezmocnost všech těch ostatních, kteří chodí ode zdi ke zdi a čekají, až na ně přijde řada a někdo je vypustí na chvilku ven. Místo bezstarostných štěněčích hrátek jsme vyplašeně bojovali o každé lidské pohlazení a o lahev s mlékem. Ti dobří lidé po nás samozřejmě nestačili uklízet, takže jsme se brodili ve vlastních i cizích výkalech. V jedné kóji nás prostě bylo moc. Ale dobře, byl jsem malé štěně, a neměl jsem z toho ještě rozum. Ale co ti dospělí psi, přivyklí na svoje pány, kteří se zničehonic ocitnou v cizím prostředí mezi cizími psy? Zavření jako ve vězení?

Ano, jsme jen zvířata. Ale i my máme duši. I my prožíváme vnitřní muka, když je nám ublíženo. Naříkáme a trápíme se steskem. Pak se i divně chováme. Nerozumíme tomu, proč nás někdo opustí a nechá napospas osudu. Chceme zpátky, chceme lásku, kterou bezelstně vracíme. A najednou nemáme komu. Jsme dezorientovaní a v depresi.

Malý princ, kterého čtou stále další a další generace, řekl: „Co k sobě jednou připoutáš, za to máš navždy zodpovědnost.“ To platí i o nás, zvířatech. A tak si smutně přemýšlím o tom, jak se asi cítí člověk, který svého psa někde odložil, ba hůř - někde přivázal - a navždy od něj odešel. Vzpomene si na něj někdy? Napadne ho někdy, že se to zvíře třeba utrápilo? A že je to jeho vina? Zalituje někdy svého činu? Nevím, protože vám lidem do hlav nevidím. Ale vím, jaké trauma to přináší nám. Nejsme živé hračky. Jsme tvorové jako vy. Jen neumíme mluvit vaší řečí.  Kdybychom to uměli, víte, co byste slyšeli ze všech těch přeplněných útulků?

Máme bohužel k vlastní škodě jeden zásadní nedostatek: jsme na vás závislí. Neumíme se bránit lidské zvůli a mnozí z vás toho zneužívají. A my pak pláčeme, i když naše slzy nemůžete vidět. Nejsou v našich očích, ale v našich raněných srdcích. Proto spínám packy a prosím za všechna opuštěná zvířata: Lidé, nedělejte to! Nepřipoutávejte si nás k sobě, abyste nás pak cynicky odložili! Vystavujete nás psímu zoufání, které se tak moc neliší od toho vašeho…

Váš Oťas Nezoufalík

P.S. Moje příjmení je odvozeno od mého stavu – jsem nezoufalý proto, že mám svoje milující páníčky