Věda, Víkend a rodinný fotbal

Na návštěvu svého pracoviště ve FN Motol si MUDr. Jan Zuna, Ph. D., vědecký pracovník skupiny CLIP – Childhood Leukemia Investigation Prague, pozval veřejnosti dobře známého bratra Ing. Pavla Zunu. Ne snad, že by spolu mluvili po dlouhé době, bydlí v jednom domě. Přesto se v rozhovoru dotkli pár témat, na která mezi nimi možná tak často řeč nepřijde.

Pavel Zuna se ptá Jana Zuny

Honzo, ty jsi vystudoval dětskou medicínu, ale teď jsi vlastně spíš vědec, než lékař, a věnuješ se hlavně výzkumu dětských leukémií. Není ti trochu líto, že nejsi v přímém kontaktu s dětmi, které se vám daří zachránit?

Trochu je. Hlavně ze začátku bylo. Měl jsem pocit, že práce s pacienty je něco víc, než být v laboratoři. Ty chvíle, kdy vyléčené děti opouštějí nemocnici a jejich rodiče říkají: „Děkujeme, pane doktore, že jste se tak dobře staral,“ jsou nejhezčí. Ale když se nám v laboratoři začalo dařit, docela rychle jsem dospěl k tomu, že i tady můžu být užitečný.

Říkáš: „Začalo se dařit...“ Jaké jsou tedy vaše úspěchy?

Za hlavní úspěch považuju to, že léčba leukémií je u nás v současnosti na srovnatelné úrovni s těmi nejvyspělejšími zeměmi světa. Věřím tomu, že i naše práce v laboratořích k tomu hodně přispěla.

Tak když už jsme u toho, zkus mi vysvětlit, čím se vlastně zabýváš. Ale tak, abych to pochopil i já...

Tak úplně jednoduše – dětských leukémií je víc typů a pro každý je nejvhodnější trochu jiná léčba. My se snažíme určit co nejpřesněji, o jaký typ leukémie jde a sledujeme - hlavně na začátku - jak je léčba účinná. Navíc zkoušíme přijít na to, jak, kdy a proč vůbec leukémie vznikají.

Co pro tebe znamená motolská nemocnice?

Myslíš kromě toho, že tu dělám práci, kterou mám rád, a která mě živí? Tak především tu mám na fakultě pořád dost spolužáků z doby, kdy jsem tu studoval. Mám tu kolegy, kteří se stali mými velkými přáteli. A taky tu mám kamarády, se kterými chodíme pravidelně hrát fotbal. Jen za poslední rok jsem si při tom zlomil palec na noze, naštípl zápěstí, přetrhal vazy v obou kotnících a natrhl postupně oba stehenní, lýtkový, krejčovský a břišní sval. Takže jsem vážně rád, že podstatnou část našeho týmu tvoří chirurgové a ortopedi...

Když už jsme u toho: v době, kdy jsme si jako kluci na chalupě hrávali na fotbalové mistrovství světa, napadlo by tě, že skončíš jako vědec?

Určitě ne. Spíš jsem byl přesvědčený, že budu fotbalista a konečně vyhraju se Slávií Pohár mistrů a s nároďákem mistrovství světa. Hlavně v těch několika vzácných chvílích, kdy jsem tebe, o pět let staršího bráchu, porazil... Ale já si stejně myslím, že jsi mě nechal vyhrát...

Jan Zuna se ptá Pavla Zuny

Tak rovnou ti to vrátím – nechal jsi  mě někdy vyhrát?

Nikdy. A to neříkám proto, že bych ti chtěl udělat radost. Prostě já jsem soutěživý typ a prohrát ve dvanácti se sedmiletým prckem je přece strašná potupa. Ale musím přiznat aspoň to, že jsem měl vždycky strašnou radost, když jsi v něčem porazil kohokoliv jiného... 

Tak to jsi vážně charakter... Tebe tehdy napadlo, že přijde doba, kdy se na tebe budou dívat miliony lidí?

Jasně, že nenapadlo. Neuměl bych si představit, co by na mně asi tak viděli. Ale kdyby ses mě zeptal, jestli by mě napadlo, že jednou budu pracovat v televizi, řekl bych, že ano. Tehdy jsem toužil být sportovním komentátorem. Dokonce když jsme hráli hokej se Sovětským svazem, a většinou prohrávali, hrál jsem si v předsíni své vlastní zápasy a nahlas je komentoval. U nás v předsíni jsme Rusáky vždycky poráželi...

A nevadilo ti tedy, že sis pak nemohl podobně vymýšlet i ve zprávách?

Vadilo. Ale bohužel – svět je takový, jaký je...

Který z pořadů, co jsi dělal, jsi měl nejradši?

To je zvláštní. Samozřejmě se nabízejí Televizní noviny na Nově, které měly tehdy rekordní sledovanosti a já za ně sbíral jednu cenu za druhou. Ale není to pravda. Nejradši jsem měl pořad Víkend, který jsem si vymyslel, prosadil ho proti většině tehdejšího vedení, našel lidi, kteří nikdy nic takového nedělali, a s nimi to celé dal dohromady. Všichni mi říkali, že ten pořad by patřil spíš na ČT2 než na Novu – ale podívej se, je to už 7 let a existuje dodnes. Je sice v něčem jiný, ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

Tak na závěr se vraťme k medicíně. Máš spoustu dětí - jestli jsem na žádné nezapomněl tak čtyři – jak prožíváš jejich nemoci a zdravotní problémy?

Asi jako každý rodič. Co víc k tomu říct? Ale mám i zážitky, které jsou zpětně docela úsměvné. Když Honzík jednou spadl z nějaké zdi a měl otřes mozku, řekli nám ve vaší nemocnici, že ho pro jistotu máme v noci párkrát vzbudit a nechat ho projít. Honzíka jsem na to upozornil, ale přesto při každém buzení zatvrzele odmítal opustit postel. Byl to boj, ale nakonec jsem ho vždycky nějak donutil vstát a chodit. A ráno jsem zjistil, že jsem celou noc nebudil Honzu, ale jeho jednovaječné dvojče Matěje...

Převzato z magazínu Motol in