Věrna své značce

Značkové oblečení prý je známkou luxusu. Možná může svědčit o dobrém vkusu, možná... může... pakliže…

Nejsem módní guru a mám svůj styl, který by se asi těžko zařadil. Já mu říkám pohodlný. Při povolání věčně na cestách, v loužích, dešti, za horkého počasí i při změnách teplot, na povel ve stejném dni do lepší společnosti nebo mezi stánkaře, jsem se naučila volit zlatou střední cestu.

Mám štěstí, že mi šije sestra a tak mám nejraději bezejmenný oděv z kvalitního materiálu. Zvolím jednoduchý nákres, vybereme střih, barvy svého šatníku kombinuji dlouhodobě tak, aby se hodilo všechno ke všemu nebo byly kalhoty a sukně neutrální a k nim se pak hodila každá halenka.

Kdo mě zná až posledních pět let, nejspíš namítne, že pěkně kecám, ano, přiznávám, hodně jsem doma zpohodlněla a můj šatník doznal mnoha nevzhledných změn, ale už se postupně snažím to zas napravit. Původní šarm se nenávratně vytratil a převládlo pohodlí, jenomže kdo občas nezažije výpadek a netouží po určité změně, i kdyby byla třeba negativní?

Značkové zboží, až na výjimky, nekupuji. Je to trochu zásada, do jisté míry profesionální deformace, občas ji sice trochu poruším, ale abych se oblékala celá v jedné značce, na to zase nevydělávám a kombinovat značky, zejména ty s viditelným logem, mi připadá nevhodné. Připadala bych si jak laciný krám, na kterém se blýskají barevná pozlátka, které zblednou s prvním deštěm.

Značkové si nekupuji i proto, že mám nebývalou možnost nahlédnout pod pokličku a to mi velí být o hodně ostražitější. Když už občas značkové, tak raději u odborníků. Značky (tedy ono hodně záleží na tom, jaké, dneska má zapsanou ochrannou známku kde kdo na kde co) totiž nabízí spousta obchodů za neskutečné ceny, až jeden začne pochybovat o tom, jestli je to vůbec pravé.

Minulý týden jsem tedy, pod vlivem nabídky, jeden malý nákup přes internet jen tak ze zvědavosti vyzkoušela. Zboží se mi líbilo a zrovna jsem to potřebovala, cena přijatelná, značka hodně známá, sleva právě ten den končila (končila každý den víc než týden a nejspíš končí ještě dnes), tak jsem si pro ni rychle klikla. A vyrazila k osobnímu odběru.

Zboží měli sice v jiné barvě, ale nevadí, účel plně splní. Boty mi byly akorát, bez problémů, logo známé firmy svítí zdálky, mám ho na všech světových stranách, na podrážce, na patě i vepředu, nejméně ve třech různých podobách, přesně tak, jak by to, myslím, být nemělo. Krabice jak z papundeklu, cedulka hodně podezřele vyhlížející, ale prodavačka přívětivá.

„Tak co, jsou vám dobře?“ zeptala se, když mi dala boty vyzkoušet.

„Ano, jsou úplně bezvadně, ale o tom, že jsou pravé, už mám silné pochybnosti.“

Na to mlčela, já vzala podivnou krabici a zůstalo mi odhodlání, že se příště raději zase vrátím k oblíbené značce „nemá jméno“.

Alice Barešová, sun2@seznam.cz

Foto: SXC.hu