Výlet nad hrady, aneb jak jsem se strašně bála

Můj muž nemá rád oslavy a obyčejné praktické dárky, které si lidé dávají, protože je potřebují. Můj muž je velkorysý a rád nápaditě obdarovává druhé. A tak jsem mu taky dala něco „pro radost“. Zážitek.

Manžel si potrpí na to, že když ho něco neotřelého praští cestou domů o nos, přinese mi to. A květiny přináší zásadně mimo významná data. Rozmazluje mne, čemuž jsem se velmi ráda přizpůsobila. Znamená to, že jsem také začala vymýšlet dary pro radost – pro někoho – k ničemu. Kupuju mu už sedm let to, co naprosto nepotřebuje – repliku sultánovy dýky, starou žehličku ve starožitnostech, let větroněm nad Příbramí, řezbářské náčiní… Letos mu Ježíšek nadělil výlet nad hrady Středočeského kraje.

Vezme mě taky?

Pod stromečkem tedy ležel poukaz, který mého muže a dvě další osoby opravňoval k účasti na vyhlídkovém letu nad Karlštejnem, Křivoklátem, Točníkem… Trošku jsem se obávala, že mě sebou nevezme – vzal. Prý si to musím protrpět s ním. Pak jsem se bála, že se strachy zblázním – nezbláznila jsem se strachy, ale nádherou…

Hlavně se dostat dovnitř

Vlastně nejtěžší bylo se nasoukat s mými kily ozdobnými do malého letadélka. Jako správná „dáma“ jsem si obula boty na podpatku, aby mi to „nastupování“ šlo ještě líp. Zvládla jsem to díky pomoci ochotným členům aeroklubu a vydatného manželova podpírání mé zadnice. Uvelebila jsem se v „letadélku“ a čekala, až přímo junácky naskočí manžel a přisedne pan pilot.

Hrady z ptačí perspektivy

Rozdrnčel se stroj, pak se něco mluvilo do vysílačky, pak se letadélko rozjelo a najednou jsem viděla zemi shůry. Letěli jsme od Příbrami k hradu hradů. Pozorovala jsem malá autíčka množící se po vlákně silnice, nadšeně zírala na lesy, pole s vyježděnými kolejemi, které připomínaly přistání mimozemšťanů. A najednou tu byl on – Karlštejn. Shora je ještě úchvatnější než odspodu – tedy myslím, když šplháte od Berounky vzhůru k bráně. Ani jsem nemohla dýchat a vůbec mi nedošlo, že letíme nějak ke straně, takže jsem se nestihla ani bát. Kroužili jsme nad pohádkou a já viděla Karlštejn ze všech světových stran. Veškerý strach byl fuč a já jen zírala a zírala a zírala. Pak nás vítal v lesích hlubokých Křivoklát – ten vypadá, jako kdyby obří děcko postavilo z kostek hrad uprostřed lesa nad provázkem řeky. Od Křivoklátu jsme namířili k Točníku. Protože zbyla chvilka, tak jsme ještě zakroužili v Příbrami nad Svatou horou a…  přistávali jsme.

Opravdu úžasný zážitek. Nezkazilo jej ani mé nemotorné „vystupování“ z letadla. Asi ze mne na stará kolena bude aviatik!

Text i foto Jana Semelková