VZPOMÍNKA

Nejhezčí jsou vzpomínky na dětství, nemyslíte? Byl miláčkem paní, dívek, dokonce ho mohli i chlapi. Jmenoval se Josef Bek, pro některé z nás to byl celý život Pepíček, pro mne nejdřív strejda, kterého jsem jako malá holka děsně milovala, protože mě s jeho ženou často hlídali a byla to paráda.

Strejda mluvil nahlas, v jednom kuse si něco pobrukoval, zpíval, měl vždycky dobrou náladu. Jenom se v Hrátkách s čertem líbal se Slávkou Budínovou, která byla sice taky teta, ale to jsem nějak nemohla tenkrát skousnout. Protože tohle představení táta dirigoval, byla jsem snad všechny neděle odpoledne s ním v divadle, když se dávaly Hrátky.

Sedávala jsem pokaždé u osvětlovačů nahoře v kabině na malé stoličce, byla šťastná jak blecha, protože odtamtud jsem viděla na jeviště i do zákulisí. Bohužel jen do té doby, než jsem „náhodou“ zrovna v okamžiku, kdy se zase Pepíček s tetou měli líbat, s velkou námahou zavadila o jednu páku, která jeviště zhasla. Ve výsledku šlo sice o pár vteřin, protože osvětlovač okamžitě zasáhl, jenže pro mne to znamenalo definitivní zákaz vstupu do těchto prostor.

Navíc jsem dostala od táty pár pohlavků a hodně na mě na chodbě u pánských šaten křičel. Ovšem – Pepíček byl úžasný. Začal zpívat tak hlasitě, že i „kapela“, jak mému tátovi říkal, protože slovo dirigent se mu nelíbilo, mávnul rukou a odešel. Pak mi ten nejkrásnější chlap na světě v kostýmu úžasného Martina Kabáta zašeptal, že zamilovaný malý holky má rád, a místo abych se styděla, jsem byla blahem bez sebe. Jako bolestné mi dal kašírku jablka, co v rekvizitárně ukradl, kterou jsem si pak z lásky, později ze sentimentu, schovávala hodně dlouho.