Z Růžové zahrady: dvě ženy s dětskými pacienty

Zlata Adamovská a MUDr. Jana Tejnická, MBA se sešly k vzájemné výměně postřehů o svých profesích. Herečka a lékařka – obě si v dětství hrály s panenkami na doktorku, jedné z těch dob zůstala hra, druhé medicína. Z jejich slov je patrné, že obě dělají svou práci s láskou. Plně se ovšem shodují nejen v profesionalitě, ale také ve vyznání vztahu k dětem a potřebě přívětivé mezilidské komunikace.

Zlata Adamovské, představitelka dětské lékařky MUDr. Běly Páleníkové-Valšíkové v seriálu Ordinace v Růžové zahradě

odpovídá na otázky MUDr. Jany Tejnické, MBA, primářky Pediatrické kliniky Fakultní nemocnice v Motole a 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy

Jak se cítíte v bílém plášti?

Skvěle. Myslím, že tady platí rčení, že šaty dělají člověka. Cítím, že když jdu po chodbě nebo jsem v ordinaci, tak ze mě mají malí herečtí pacienti respekt. Dokonce mě někdy poslouchají víc než pana režiséra. Zábavné a poučné.
Měla jste předtím, než jste přijala roli MUDr. Páleníkové-Valšíkové, představu o tom, jaký je život dětské lékařky? Změnila tuto představu tahle role?

Hlavně jsem si znovu uvědomila, jak je to zodpovědné povolání, ve kterém jde o budoucnost a někdy i o život malých pacientů. Musím ale říct, že moje role v seriálu mně svět pediatrů velmi přiblížila a snažím se, abych vám obecné mínění o vaší profesi nekazila.
Jiné role se střídají, ale za dětskou lékařku se převlékáte pravidelně už šest let. Co vám tato role přinesla v životě?

Získala jsem hodně profesních i osobních přátel, pracovní uspokojení a velkou popularitu. Naopak jsem přišla o spoustu volného času, který se pro mne stává vzácnou veličinou. Slovo víkend se vytratilo z mého slovníku, ale nestěžuji si, protože svoji profesi miluji a Růžovka je skoro takovým mým přechodným  bydlištěm.
S dětskými lékaři jste se určitě potkávala v několika etapách - jednak sama jako dítě, jednak se svými dětmi. Jaké jsou Vaše osobní vzpomínky na pediatry? 

Měla jsem štěstí na laskavé, zodpovědné a pečlivé paní doktorky- pediatry  jak ve svém dětství, tak i u svých dětí. K té současné docházíme už dvacet pět let. Nyní tam chodí už jen můj syn a dokonce mně od ní přinesl pochvalu za moji roli Běly Páleníkové.
Napadlo vás někdy, že byste chtěla být lékařkou?

V dětství jsme si hrávali na doktory, měla jsem i svůj zdravotnický kufřík. Brzy jsem ale pochopila, že mě víc zajímá ta hra samotná, než vědomí, že by to mohlo být moje povolání. No vidíte, to hraní se mi  stalo osudem a  i ve svém věku si hraju na doktorku.
Obracejí se na Vás lidé třeba s žádostí o radu na zaručený recept na dětskou rýmu?

Občas se na mě někdo obrátí s prosbou o „lékařskou“ radu, ale je to spíš v humoru. To někteří muži občas chtějí, abych se na ně podívala, že je tuhle píchá a bolí, prý abych je prohlédla. Já jim s chutí vyšetření odmítnu s tím, že jsem pediatr.
Jistě máte odborné poradce v medicínském oboru. Jak vypadá taková spolupráce?

Odborní poradci hlavně konzultují případné kauzy se scénáristy, aby postupy vyšetření, diagnózy a texty byly přesné a bez chyby. Na mně pak je, aby moje konání působilo autenticky a věrohodně. Při natáčení je pak na place vždycky služba, lékař, který mně radí a kontroluje. Například špachtli do krku dávám už tak zručně a pořádně daleko, že se mně děti při opakování záběru bojí otevřít pusu. Zduřelé mandle na mne vesele vykukují a já píšu recepty o sto šest. 
Obě máme náročné povolání, každá jinak jsme stále ve styku s lidmi, jsme svou prací velice časově vytížené. Co z vašich životních zkušeností bych mohla využít já jako lékařka a primářka?

Uvědomit si, že není nic staršího než včerejší úspěch. A že ten v profesním snažení nesmí být na prvním místě. Neslevovat ze svých nároků, dělat svoji práci na sto procent a neustále hlídat rovnováhu mezi prací a soukromým životem. Prostě žít tak, abych mohla usínat s vědomím, že jsem tady byla co platná. Radovat se z každého dne, myslet pozitivně, ačkoli v dnešním světě to jde někdy těžko, že?
Chtěla byste prožít den v mé kůži ve velké nemocnici?

Ne, děkuji. Já ctím rčení:„Ševče, drž se svého kopyta“. Ale na exkurzi ráda přijdu.
Ordinace v Růžové zahradě sice rozměry není dětská nemocnice v Motole, přesto musíte řešit také vztahy s kolegy a sestřičkami. Vaše povolání herečky vyžaduje v tomto směru řešení zase jiných pracovních vztahů. Co myslíte, jak se to liší?

Určitě je to stejné v tom, že jde o kolektivní záležitost. Při natáčení se všichni vzájemně musí podporovat, pomáhat si. U filmu je také určitá hierarchie profesí, stejně jako u vás. Ale ve výsledku stejně záleží na lidech samotných, jestli si chtějí vyjít vstříc a domluvit se nebo ne. Dalo by se říct taková drobnost, ale někdy může ovlivnit celkovou atmosféru v kolektivu i samotný výsledek společného snažení. V naší  „Ordinaci“ si zatím nemohu stěžovat. Jsme skvělý tým. 

Hrála jste si v dětství na doktorku?

Ano hrála jsem si na doktorku velice často se sestřenicí, já jsem se stala dětskou lékařkou, sestřenice veterinářkou. Naše panenky a plyšové hračky (medvídci) měly velice často zlomené nohy, ruce, bolavé bříško nebo měly  teplotu. Pro tyto choroby je bylo vždy nutné  řádně obvázat, přiložit obklad, nezřídka udělat i  mokrý zábal na snížení teploty.

Kdy jste se rozhodla, že chcete být lékařkou?

Definitivní rozhodnutí padlo až na gymnáziu, předtím jsem chtěla být učitelkou a ještě předtím prodavačkou smíšeného zboží v prodejně s klasickým pultem.

Co tomu říkali rodiče, podporovali vás?

Rodiče nebránili, podporovali moje rozhodnutí. V širší rodině z tatínkovy strany byli již tři lékaři muži. Já jsem byla v rodině první ženský element, který se chtěl zařadit do lékařského stavu..

Proč zrovna pediatrie?

Odjakživa mám velice pozitivní vztah k malým dětem, o oboru pro dospělé pacienty jsem vůbec neuvažovala.

Máte sama děti? Byla jste spokojená s pediatrem?

Ano mám dvě dospělé dcery. S pediatrem jsem byla spokojená, navštěvovala jsem ho však jen z důvodu povinného očkování . Všechny ostatní zdravotní problémy jsem vždy řešila sama.

Máte ráda filmy a seriály z lékařského prostředí?

Vzpomínám si na velice hezký český film z lékařského prostředí, jmenoval se Skalpel prosím, moc se mi líbil. Nezapomenutelný je také film Přelet nad kukaččím hnízdem. Sledování seriálů se úmyslně vyhýbám, připoutávají diváka příliš často k televizní obrazovce.

Sledujete seriál Ordinace v růžové zahradě?

Seriál nesleduji, částečně však vím, kteří herci tam hrají. O vás vím, že tam máte roli dětské lékařky.

Nechtěla byste si se mnou vyměnit třeba na jeden roli a stát se herečkou?

Roli bych si s vámi klidně vyměnila, divák by se však asi velice divil, co se to objevilo za hereckého amatéra a televizi by určitě vypnul.

Jaké změny nebo vylepšení byste prosazovala v oboru pediatrie, kdybyste mohla?

Vždy jsem byla zastáncem práva maminky být se svým dítětem během jeho nemoci v nemocnici. Toto se nám po proběhlé rekonstrukci dětské části nemocnice splnilo.

Kolik času trávíte v nemocnici? A nosíte si práci domů?

V nemocnice trávím každý den minimálně deset hodin. Domů si práci nosím nejen v hlavě, ale i na flash disku. Pokud potřebuji něco důležitého promyslet a napsat, vždy to musím v klidu udělat doma.

Podařilo se vám už něco zásadního ve vaší profesi, na co byste mohla být pyšná? Popřípadě je něco, za co jste byla veřejně oceněna?

Nevím, zda-li se mi v průběhu mojí mnohaleté praxe podařilo vykonat něco velkého a zásadního. Já mám osobně  radost z každého vyléčeného pacienta, kterého propouštím uzdraveného z nemocnice.  Největším oceněním je pro mě poděkování za péči od rodičů nebo od samotného pacienta i po několikaletém setkání.

Foto: Michaela Feureislová

Převzato z Motol in (časopis naleznete v čekárnách FN Motol)