Znáte nejděsivější místa české historie?

Osudovost, tragika, zločin a někdy i tajemno provázely naše dějiny odnepaměti. I ty nejcennější architektonické skvosty, které dodnes obdivujeme, v sobě tyto temné stránky navždy uchovávají. Tak třeba brněnský hrad Špilberk…

Marie Terezie, císařovna rakouská a královna uherská, se hněvala. Právě jí doručili zprávu, že v Brně zemřel svobodný pán slavonský baron František Trenck, kterého před rokem nechala zavřít do pevnosti Špilberku. Ne, že by ho litovala, ale v listě, který obdržela, se zdůrazňovalo, že se na jeho pohřeb v kostele kapucínského kláštera sešlo neskutečné množství lidí a po celém Brně kolují zvěsti, že Trenck byl vlastně mučedníkem a nikoli zločincem, který by zasluhoval tak krutý konec. Lid prý viní z baronovy smrti právě ji. A to se rakouské panovnici jevilo jako vzpoura.

I po smrti ji ten prokletý Trenck bude děsit? Pravda, trest soudního tribunálu byl možná až příliš tvrdý, ale nutný. Barona nebylo možno ponechat bez stálého dozoru, natož na svobodě! Před rokem se ten opovážlivec chystal napsat paměti a vláčet v nich její jméno!

Možná ho měla dát hned popravit. Ale přimluvil se za něj její císařský vojevůdce Karel Lotrinský; předsedu soudu, generála Löwenwalda, obvinil z předpojatosti a z manipulace se svědky. A tak císařovna celý proces i rozsudek prohlásila za neplatný a nařídila nové vyšetřování baronova případu... Stačí prošetřit stížnosti katolického kléru, že Trenck dopustil, aby jeho panduři vyrabovali pár českých kostelů a vesnic. Na rakouském území! Za to baron musí nést zodpovědnost. Korupce, rabování a rozkrádání vojenského majetku k doživotí úplně stačí. Ani na okamžik nezaváhala a nový rozsudek potvrdila svým podpisem.

Trenck prohrál. Ocitl se ve vlhkých kobkách brněnského Špilberku, kam ho soud poslal na doživotí. Oblékli ho do vězeňských hadrů, čekala ho samota, pár kroků od zdi ke zdi, kbelík a dřevěná pryčna. Chřadl na těle i na duši, neuměl pochopit, proč ho císařovna tak tvrdě odepsala. Žádal papír a pero, aby panovnici mohl napsat, ale bylo mu řečeno, že to může udělat jen prostřednictvím advokáta. Tím se stal brněnský právník dr. Berger, který se jeho jménem obrátil na císařovnu se žádostí, zda baron může sepsat svou závěť, protože mu kvapem ubývá sál a ve vlhku a zimě onemocněl tuberkulózou. Císařovna žádosti vyhověla, a protože si vyžádala informace i o jeho zdravotním stavu, přikázala přestěhovat barona do sousedního kapucínského kláštera, kde panovaly mnohem snesitelnější podmínky. Ale bylo už pozdě. Baron Trenck, sužovaný vysokými horečkami, 4. října 1749 dodýchal. Tělo mrtvého bylo pohřbeno v mnišském hábitu, bez rakve. Zdejší kapucíny tímto způsobem pohřbívali už dlouho a vzduch, proudící zvláštními průduchy v okolních zdech, těla nebožtíků postupně mumifikoval. Mumie prominentního císařovnina vězně je dodnes na Špilberku jedním z lákadel pro turisty. 

Krutost máme bohužel v genech 

Z podobných příběhů napříč naší historií je sestavena kniha Vladimíra Lišky Nejděsivější místa české historie, kterou vydalo nakladatelství XYZ. Jde o místa s magií lidské bolesti, utrpení, bídy, ale i smrti, která si zde kdysi vybírala svou krutou daň. Nejstarší příběh z Obřího hradu je starý dva a půl tisíce let, ten poslední z kladenského domu U vraha se odehrál před šedesáti lety. Všechny však mají společné to, že tragické události, které se tam odehrály, byly vždy dílem lidí, ne prozřetelnosti nebo osudu. „Děsivá místa a události našich dějin jsou proto varovnou připomínkou, co se může stát, když pro někoho lidský život přestane mít cenu,“ říká v doslovu náš přední záhadolog, publicista a spisovatel Vladimír Liška.

EH

Foto: archiv