Chladní nebo laskaví? Jací jsou Angličané?

O Britech se říká, že jsou velice zdvořilí a způsobní, na druhou stranu odměření a chladní. Jestli to tak skutečně je nemohu jednoznačně říct, potkala jsem za dobu svého pobytu mnoho lidí, někteří byli roztomilí a přátelští, jiní ledoví jako Severní oceán. Jedno je ale jisté, způsoby měli všichni opravdu vybrané a minimálně na oko se mnou zacházeli jako v rukavičkách.

Těžko proto zobecňovat a tvrdit, že všichni Angličané jsou takoví nebo makoví. Jinak se zachová člověk z velkoměsta a jinak venkovan, bohatý člověk má odlišné způsoby než dělník. Plus každý jedinec má prostě jinou povahu a výchovu, jako všude jinde na světě. Přesto je tu pár věcí, které by vás při setkání s Britem mohly zaskočit, a je lepší o nich vědět dopředu.

Miláčku, kachničko, lásko moje

Když mi pán v trafice řekl, „Promiň, lásko, známky nemáme, zajdi si na poštu,“ myslela jsem, že jsem se přeslechla. Když mě ale stejným způsobem oslovil i prodavač v supermarketu, číšník v restauraci a několik řidičů autobusu, připadala jsem si jako lamačka srdcí. Tolik mužů se do mě na první pohled zamilovalo a mě to nechává úplně chladnou… Později jsem pochopitelně zjistila, že se jedná o místní kolorit. Lidé v Yorksheeru jsou známí tím, že i cizí lidi na ulici či v obchodě oslovují velice láskyplnými a něžnými jmény. Pokud vás tedy váš yorkshirský pekař nebo květinář osloví „lásko“ (love, luv), „medíku“ (honey, hun), „srdíčko“ (sweetheart), „koláčku“ (sweetypie), „květinko“ (flower, petal) nebo jednoduše „miláčku“ (darling), s největší pravděpodobností vás nemiluje, jen se snaží být milý. Oslovit vás tak může i žena a ostatně nejen v Yorsheeru.

I ostatní oblasti mají svá zvláštní oslovení, například ve střední Anglii se lidi oslovují „kachničko“ (duck), na severovýchodě můžete být „mazlíček“ (pet), na jihovýchodě dokonce „milenec“ nebo „milenka“ (my lover), ve východním Londýně zase „princezna“ (princess) nebo „poklad“ (treasure). Jakkoli zní některá tato oslovení v českém překladu poněkud slizce, v anglických reáliích se jedná skutečně o projev zdvořilé náklonnosti. Většina cizinců je z toho ovšem zmatená a neví, jak si podobná oslovení vykládat. Kdo by se jim divil, vždyť ve skotském městě Glasgow vás běžně v obchodě osloví jako „hen“, neboli „slepice“. No dovolte, kdo je u vás slepice?

Konverzace o počasí

Nejsem žádný nákupní maniak, ale ve Velké Británii jsem si tuhle činnost oblíbila víc než kdy dřív. Jdete-li v Anglii nakupovat, je velice pravděpodobné, že s vámi paní pokladní bude hovořit mnohem víc, než jste z Česka zvyklí.“Jak se máte? To máme dneska ale rozkošné počasí? Našla jste vše, co potřebujete? Moc se mi líbí ty ubrousky, které jste si vybrala, hezké barvy, asi si je také koupím.“ To a mnoho dalšího na vás může prodavač či prodavačka při placení vyhrknout. Od vás se očekává, že budete usměvavá, milá a povídavá stejně jako ona. Můžete s ní poklábosit o počasí, plánech na odpoledne či o tom odkud pocházíte. Správný britský prodavač bude předstírat zájem a pochválí vám vaši angličtinu (i pokud je příšerná). Zvenčí to může působit jako neupřímné divadélko, ale je to velice povzbuzující. Rozhodně lepší než nepříjemné mračící se prodavačky, kterých je v České republice vždycky dost. Za přístup k zákazníkům ode mě mají v Anglii za jedna.

Zvláštní zábrany

I přes výše zmíněnou vřelost prodavaček a řidičů autobusů jsou v chování Britů často patrné zábrany, kterým nerozumím. Ačkoli se jeden druhého neustále ptají, „jak se máš?“, je v podstatě nevychované, říct, že špatně. Návštěvy se vždycky plánují. Zaklepat někomu na dveře bez pozvání, protože jste šla zrovna kolem, je považováno za velice nezdvořilé. Všeobecně si Britové velice chrání soukromí. Pokud nejste přátelé, je nevhodné se známých ptát na to, jakou práci dělají, nebo kde přesně bydlí. Rodina a domov jsou posvátné, pokud vám o ní budou chtít říct, udělají to, ale obecně se nesluší vyptávat na cokoli, co by mohlo poukázat na jejich společenské postavení.

Zdvořilost především

Žijete-li s Britem, připravte se, že se vám omluví asi padesátkrát denně. Za to, že prochází kolem vás, za to, že škytá, za to, že jeho děti křičí… Často není úplně jasné za co nebo proč, se omlouvají, jde patrně o jakousi prevenci toho, že by snad cokoliv z jejich chování mohlo někdy někoho urazit. S děkováním, je to podobné. Když jsem si třeba skočila z domu do malého obchodu na rohu pro mléko, vyměnila jsem si s prodavačkou dohromady asi pětkrát „thank you, thank you, thank you, thank you, thank you“, přitom by bohatě stačilo jedno. Význam zdvořilostních obratů se totiž bohužel častým používáním vyprazdňuje. Těžko se pak pozná skutečný upřímný dík míněný od srdce.

Tím nechci všudypřítomnou anglickou zdvořilost nějak shazovat. Má své rozkošné kouzlo, které nejlépe ilustruje jeden z mých zážitků. Byl teplý jarní večer a já jsem čekala na svou kamarádku na autobusové zastávce, měli jsme jít spolu na páteční drink po práci. Okolo prošel mladý muž, kterého doprovázel nepříjemný pach marihuanové cigarety. Pár okamžiků na to dohnal muže policista, jemně mu poklepal na rameno a řekl přibližně toto: „Promiňte, sire, dobrý večer. Omluvte, že vás obtěžuji, ale kouření marihuany je zákonem zakázané, je mi to moc líto, ale budu vám muset udělit pokutu…“ No nechtěli byste u nás také takové příjemné a přátelské policisty?

Takže jsou Angličané laskaví či chladní? Vlastně obojí. Jejich vystupování je pozoruhodným mixem obojího. Těžko se to vysvětluje, musíte to zažít.