Co mě naučila Jiřina

Spíš už jen tuším, kdy jsem ji potkala poprvé. Je to tak dávno, skoro dvacet let! Přišla tehdy za námi do rozhlasového studia v jednom pražském klášteře. Bylo to v dobách divokých rozjezdů soukromých radií a televizí, kdy ani bizarní spojení středověkého mnišského řádu a popové laděné rozhlasové stanice nikoho příliš nepřekvapilo. Středověky řád to samozřejmě přežil, naše stanice nikoliv. Vysílala sotva dva roky...

Přesněji: Jiřina tehdy nepřišla za všemi. Přišla jen za jedním z nás, naším zvukařem. Či ještě přesněji za jeho hlasem, který slýchala v nočních hodinách z éteru. Po půlnoci si totiž na rozhlasových vlnách povídal s nespavci, které trápila samota, láska a jiné ztráty. Uměl to. Jejich osamělost dovedl alespoň na chvíli rozptýlit. Do nespavců zkrátka viděl! Možná i proto, že sám byl slepý…

 Odvážná volba

Jiřině v té době vlastně nic nescházelo. Alespoň navenek. Prožívala běžné panelákové manželství se dvěma dětmi, pracovala v redakci oblíbeného ženského časopisu a ráda chodila do divadla. Noční hlasy z éteru ale mají velké kouzlo a Jiřina mu podlehla. Stačilo pár dní a její život byl naruby. Panelákové manželství se najednou zdálo tak nudné! Následoval rychlý rozvod a ještě rychlejší svatba. Brzy nato se jí narodil třetí synek... Tehdy poprvé jsem žasla nad její odvahou. Slepého mládence jsme sice měli všichni rádi, ale žít s ním? Se všemi riziky, jaká slepota přináší? Jiřina se ovšem riskovat nebála. Vyvedla například svého nevidomého manžela pěšky na Trosky. Navigovala ho, aby na rovném úseku silnice dokázal sám řídit auto. Společně založili nadaci, díky které pak mohl ve vlastním studiu nahrávat audioknihy. "A co je na tom?" zeptala by se nejspíš udiveně, kdybychom se jí na její odvážný krok vůbec odvážili zeptat.

 Nepřítel alkohol

Mohl by to být šťastný konec, jenže nebyl. Tím třetím v jejich manželství byl totiž alkohol. Ne že by o něm Jiřina od samého začátku nevěděla, zprvu se ho ale rozhodla ignorovat. Život je i tak těžký, říkala si, natož pro slepého člověka. A ten její člověk byl navíc po několika panácích ještě  zábavnější! Taky ale občas zapomněl přijít v noci domů nebo byl druhý den za nahrávacím pultem k ničemu. Stále častěji ho musela před ostatními omlouvat a krýt.

Skončilo to, jak už to často končí. Rozvodem. Vleklým a komplikovaným, plným nepřátelství, schválností a vyřizování učtu. Soudními obsílkami a hrozbou exekuce. Trpkosti na všech stranách. Kde byl najednou společný výstup na Trosky? Jiřinu ale tenhle konec neumořil. Začala tančit. A kroužit keramiku. A hledat novou práci. Hledat a nacházet a zase ztrácet. A znova! A ani to ji neumořilo.

 A zase nový začátek

Uprostřed téhle sloty potkala Romana, taky byl zrovna celý potlučený. Jiřina neváhala a začala nanovo. A i když padesát let žila v Praze a dosud ji ani nenapadlo odtud odejít, odešla za ním. Až na samé hranice. Vytvořila pro oba už asi pátý domov. A vůbec nepochybuji: dál bude tančit. Do osmdesátky. Je to vlastně docela obyčejný život. Pro nás váhavce snad jenom trochu zbrklý, bez plánů, bez jízdních řádů a zadních vrátek, bez záchranných sítí. Kolik odvážlivců zdolává osmitisícovky, skáče na bungee nebo se potápí mezi žraloky? Jiřina má ale odvahu mnohem větší - jen tak žít, den co den.

 PhDr.Milena Štráfeldová z knížky Co mě naučilo listí

Foto: soukromý archiv