Další příběh naší KOČKYRÁDY

Syn Tomáš (8) bývá odpoledne sám doma, dokud nedorazím z práce. Po mnoha prosbách jsem mu pořídila kocoura. Váží 6 kg, je černý, dlouhosrstý a říkáme mu Čert. Akceptuje všechny Tomíkovy nápady a hry, naslouchá jeho steskům, má opravdu velkorysou (možná chlupatou) duši.

Včera by se ovšem ve mně krve nedořezal. Tomík mi volal do práce, že u nás zazvonila nějaká paní, prý moje kolegyně z práce. A že jí má dát peníze ze sekretáře -  on ovšem nevěděl, co to je ten sekretář.

Naštěstí mne poslechl, s paní mluvil přes dveře pootevřené jen na špehýrku a zajištěné řetízkem. Ještě si stěžoval, že Čert na paní výhružně vrčel, a kdyby on ho pustil, snad by jí ublížil. Pak mi šel zavolat, protože mu sekretář vrtal hlavou.

Okamžitě jsem synovi řekla, že se má zavřít i s Čertem třeba do koupelny, nikomu neotevírat a já že jedu taxíkem domů. Ozvu se smluveným signálem. Nejdřív ze všeho jsem ovšem vytočila telefonní číslo na policii a vysvětlila, co se na „našem“ sídlišti děje. 

Pak jsem odjela taxíkem domů. Kolem čtyř vchodů do rozlehlého paneláku probíhaly doslova policejní manévry. Cestu mi zastoupil policista, který chtěl  vědět, zda jsem maminka toho kluka, co všechno spustil. Ve výtahu mi vysvětlil, oč jde.

Zřejmě tři lidé, dva muži a jedna žena, obcházeli obrovský panelový dům a zvonili na jednotlivé byty. Měli připraveny smyšlené příběhy, na jejichž základě  se dostávali k penězům, nebo přímo do bytů.

Zazvonila jsem na Tomíka slíbeným signálem a slyšela jsem, jak odstraňuje řetízek a odemyká. Pak stanul na prahu bytu. Čerta choval v náručí a zřetelně se mu ulevilo, že už není jen s kocourem. Policejní důstojník vešel se mnou, posadil se v obýváku a zcela vážně se syna vyptával na podrobnosti. Pochopila jsem, že trojice zlodějů neunikla, ale bude těžké ji usvědčit.

Tomášovi se sice trochu třásl hlas, ale odpovídal bez problémů. Paní popsal jako starší, prošedivělou a menší. Když na ni Čert prskal a dral se ze dveří, několikrát se po něm ohnala nohou v černé botě a vykřikovala: “Běž pryč, ty potvoro!“  

Tomáše tím urazila a dveře stačil zavřít dřív, než by mezi ně strčila nohu.

Dveře nechal zajištěné řetízkem, zamkl je, klíče odložil na věšák a šel mi zavolat. Prý ještě možná někdo zvonil, ale on sebral kocoura a vlezli si do koupelny, kde je ostatně nejtepleji.

Policejního důstojníka odvolali kolegové či nadřízení, takže jsem stačila udělat Tomášovi oblíbený čaj s medem. O chvilku později  zvonek zvěstoval další návštěvu. Na prahu stál policejní důstojník a jeho dva partneři drželi starší ženu v obnošeném kabátě, která se vztekala. „Proti mně bude svědčit kluk?“ ječela. „To tedy ne, není plnoletý!“ Ve stejný okamžik vystartoval kocour Čert. Jeho šestikilové tělíčko letělo vzduchem a už už se chytal ženina kabátu. „No, to je ten kocour, určitě přišel z pekla,“ ječela žena. „Jaký kocour?“ zeptal se důstojník. „Co tu byl už prve, s tím klukem! Černé kočky nosí neštěstí!“… pokračovala zlodějka a  oháněla se proti kocourovi. „Čerte, ke mně!“ zvolal Tomík a kocourek se k němu vrátil. „Tak to bychom měli,“ pravil policejní důstojník. „Odveďte ji k jejím kumpánům a dospělé svědky obešleme.“

Ze srdce mi spadl ohromný kámen. U kávy a závinu jsem se konečně dozvěděla podrobnosti. Trojice zlodějů vytáhla z několika nájemníků docela slušnou sumu peněz, které ještě nestačil nikdo z nich nestačil utratit. Policie je naštěstí je zastihla přímo v domě (a včas).

Tomáš teď už ví, čím bude – policejním vyšetřovatelem. Dokonce uvažuje o tom, že by se mohl stát prvním kriminalistou, který nebude mít služebního psa, ale kocoura. Prý mu co nejdřív sestaví výcvikový program, aby Čert byl náležitě připraven. Ale v první řadě, ještě než se Tomík pustil do výcviku, dostal Čert za odměnu mimořádnou pochoutku: dušená kuřecí jatýrka.Však si je zasloužil.

Anna Vejvodová