Grónsko je čarovná země

Češi se v létě vydávají k moři. Já se také vydala k moři. Jenomže na opačnou stranu. Mou cílovou zemí se pro letošní dovolenou stala země, která je v představách nejen našich obyvatel, celá bílá. Já jsem si to ještě nedávno myslela také.

Grónsko je zemí, která vás na první pohled uchvátí. Hornatá krajina, jejíž vrcholky se tyčí z modré hladiny k nebesům. Přistání na letišti, pravděpodobně jediné rovné to ploše, sebou neslo neklid. Přistáváme snad v moři? Chvíli jsem měla pocit, že už se nám koupou kolečka. Pak vystoupíte z letadla a před vámi se objeví poměrně malá letištní budova. Naše pražské letiště je proti tomuto obr.

Sotva opustíte letištní budovu, ocitnete se v jiném světě. Pustině. Široko daleko jen hory, moře a led. Čarovná to zem. Obdivuji umělce, který vytváří ledové kry, plující sem tam na vlnách přílivu a odlivu. V tichu slyšíte jejich praskot či šplouchnutí části odlomeného ledu do moře. Zvláštní to zvuky. Ledové kry znovu a znovu přitahují váš zrak. Když kolem nich projíždíte v miniaturní lodičce, vzbuzují ve vás obrovskou úctu. Je to jen led. Dalo by se říci, nic zvláštního. Přesto. V úžasu sledujete rozmanitost obyčejné zmrzlé vody. Vlastně neobyčejné. Připadáte si jako mravenec ve vysokém lese.

 Pak vystoupáte na vrcholek ledovce a kolem vás je jen bílo. Ještě, že je ta obloha modrá. V mlze určitě nepoznáte, zda jste ještě na ledovci, či už v nebi.

Grónsko však není jen masou sněhu a ledu. Je léto a to platí i pro tuto zemi. Na mnoha místech jsem viděla borůvky. V údolích se na mnoha místech objevovaly kytky. Pampelišky, zvonce, sedmikrásky. Nejvíce jich samozřejmě bylo kolem hřmících řek, kterým dávají svou vodu ledovce.

Země je velmi zajímavá také pro milovníky kamene. I zde jsem stála v úžasu a nechápala, kdo mohl takto seskládat ty obrovské kusy kamene.

Země je fascinující. Tváří v tvář této zemi jsem si uvědomovala, jak je příroda fantastická. A také to, že jsem jen malý človíček, který má dovoleno zde žít. Možnost dívat se na tu krásu. Vnímat sílu, především vody, která si pomalu, avšak cílevědomě, razí cestu mohutnými skalisky. Pak si vzpomenete na všechny ty lidičky doma, honící se za lepším životem, vyčerpané a unavené, ve stresu. A jste rádi, že si zde můžete vychutnat ten kousek toho, co je ještě stále přírodou. 

Text i fotogalerie Antonie Krzemieňová