I to méně blbé může znamenat štěstí…

…a několik dalších chytrých postřehů nám řekla Věra Kudynová, odbornice na komunikaci a oblast PR. A taky máma dospělé dcery a budoucí spokojeně rozvedená spisovatelka, kterou život pořád stoprocentně baví.

Bývalá mluvčí cestovní kanceláře Fischer Věra Kudynová se vydala na spisovatelskou dráhu a sama o sobě říká, že je nadšenou pozorovatelkou života a velmi pozornou posluchačkou. Od letošního roku se věnuje komunikačním aktivitám pro české firmy, občas přednáší, avšak stále píše povídky, rozhovory a další žánry pro některá média. V roce 2006 jí vyšla kniha povídek Zrcadlo v koupelně, letos Má dáti dal.

 Jak se stane redaktorce a tiskové mluvčí cestovky, že začne psát příběhy?

Příběhy jsem psala na základní škole, psaní mě bavilo od doby, co jsem dostala plnicí pero:)), od šestnácti let jsem svá díla nabízela oficiálním periodikům - a oni to tiskli! Večerní Praha, Mladá fronta, Mladý svět, to konejšilo mé mladé ego, a rovněž se těch pár stokorun hodilo na tričko a hezké boty.

 Kdy jsi zjistila, že máš schopnost fabulovat?

Redakce Mladého světa otiskovala povídky a měla literární recenzenty - myslím, že řada z nich dnes přednáší na filozofické fakultě. Tehdy byli mladí a nároční a „vychovávali“ mladé autory. Jim jsem nosila povídky a oni mi je pomáhali "přetesávat". Moji kritici a učitelé pracovali za pár stokorun, ale věnovali se mi moc hezky -  možná proto, že jsem byla tehdy hezká holka. Technika psaní se dá naučit, ale originalita je jen v hlavě dotyčného jedince. Díky nekonečným možnostem internetu dnes píše blogy každý, kdo chce. Blog je velmi specifický žánr, kterému nerozumím - je to od deníčku po výtah z diplomky. Je prima, že zcela každý má možnost veřejně publikovat, na druhou stranu je na „neredigovaných“ řádkách vidět, že psaní není jen skládání slov a vět…

Kde bereš náměty?

Všude. Jsem velmi pozorná posluchačka. Mnoho lidí rádo vypráví často neuvěřitelné příběhy. Tak musím trochu ubrat, překomponovat, zkombinovat a dát tomu fazónu a sestřih. Vyslechnutý námět není k opsání - je jen námět. V konečném výsledku můj inspirátor či inspirátorka nepozná, že za tím trochu stojíJ). Mnohdy se bavím, když slyším už po několikáté podobnou historku, a jsem zapřísahána, abych ji nepoužila, protože je jedna jedinečná a ona sousedka by se v ní poznala. Pokývám, že nepoužiji - ne všechno, co je zajímavé ve skutečném životě, je zajímavé na papíře. Mnoho lidí umí bezvadně vyprávět – ale příběh přepsaný na papír nezaujme – a obráceně to může být totéž.

Co rodinný život - probíhá?

Jsem velmi spokojená a nezávislá žena. Mám dospělou dceru. Brzo se stanu paní rozvedenou -  zajímavé je, soudní los určil datum rozvodu na stejné datum i čas, jako byla svatba. Můj manžel to těžce nese a bere to za něco neetického. Já ho chlácholím, že soudní strojek má soucítění s muži, kteří mají problém s daty - dřív jsme slavili svatbu, dneska budeme ve stejný den slavit rozvod. Poměr jedna ku třistašedesátipěti beru za osudové znamení správnosti kroku. S budoucím exmanželem vycházím výborně…  Nejsem žádná výjimka, při diskuzích v našich dámských kroužcích zjišťuji, že je to v určitém věku notorická zkušenost...  stačí spolu nebydlet a hned je svět růžový. Mám mnoho kamarádek, které tvrdí, že jedinou cestou spokojeného vztahu v pokročilejším věku je oddělené obydlí. Sice to vyjde dráž - ale šetří to nervy a podporuje lásku. Je ovšem pravda, že k tomuto vrcholu vztahového blaha se musí oba jedinci propracovat zkušeností spolužití v mladém a raném středním věku.

Považuješ se taky za nezoufalku?

Zoufalství byste u mne skutečně nenašli. Ať se děje co se děje, považuji to - když je to hodně blbé  - za výzvu, když méně blbé - za štěstí a příležitost k růstu. Slyšela jsem pár přednášek, ze kterých jsem si odnesla: nic se nemá dělat stoprocentně, je to ztráta času, sedmdesát procent stačí. Není vůbec důležité, jaký je skutečně člověk, který mě zajímá, ale to, jak ho já vidím.  Co se zdá důležité v pondělí, je v pátek nedůležité a zapomenuté.

Život je stav mysli, realitu vidí z deseti lidí každý jinak, proto snad žádná realita neexistuje, a podstatný je náš individuální pohled a individuální vnímání situace, prožitku.

Jak vidíš pozici žen v současné společnosti?

Výborně! Především u té poloviny žen, které jsou matkami synů, a tudíž mohou synovi předat do života všechno, co je důležité, a utvářet ho tak, jak by si představovaly, že má jejich partner vypadat. Problém mnoha žen je, že to nedokážou a syny „rozmazlují“ - po stovky a tisíce let. Takže se pak nemůžeme divit postavení žen minulých, současných i budoucích. Ale všechno máme ve svých rukách, ve svém uvažování a rozhodování. Až matka syna pochopí, co může všechno dokázat, udělá mnoho pro svého syna a celý svět vůbec – (zároveň). Ženy mají všechno v rukou, jen musí se vším začít u svých synů. Převýchova partnera nikdy nevyjde, je zbytečné se o to pokoušet, ale roztomilý malý chlapeček se vychovávat dá… Ženy, nespokojené ve vztahu, nahrazují často chybějící mužský svět svým synem. Co slýchám příběhů o závislosti třicetiletých a starších mužů na svých matkách – z toho na mě jde hrůza. Tento fenomén je výrazně silnější než v minulosti.

 Co bys ještě chtěla zralým ženám prozradit (o sobě i o světě)?

Ženy mají velkou moc, ať jsou v jakémkoliv postavení. Jenom ji vždy nedokážou správně vidět a používat. Rodinná pozice jim dodává neotřesitelnou jistotu - vliv na utváření budoucnosti, ať se současnost jeví jakkoliv složitě... Poslouchejte pozorně muže a zjistíte - žádný doma nechce mít moc krásnou (bojí se, že by mu nasadila parohy), moc chytrou (aby on byl chytřejší), aby moc vydělávala (musí na něm přece být trochu závislá), ani tak moc pořádnou (kdo má poslouchat řeči o ponožkách, snad jen aby uměla dobře vařit (i když je móda, že se muži hrnou k plotně), a asi aby ji bavil sex stejně jako muže. Tudíž - nebýt moc krásná, inteligentní, chytrá ani pracovitá - a jste ta nejžádoucnější!

 Anna Vejvodová

 Foto: archiv