Jak jsem prošvihla divadlo

Těšili jsme se s manželem v neděli na kulturní zážitek - návštěvu divadla. Znáte to, hodíte se do gala, svátečně se naladíte a sednete do auta. Čert vezmi peníze za benzín, máme to do centra Prahy dost daleko, tak ať máme výjimečně pěkně komfort.

Ten komfort se konal jen do chvíle, než jsme dojeli k budově divadla a někde v přilehlých uličkách jsme chtěli zaparkovat. Jenže ouha! Buď nám to znemožňovaly modré rezidenční čáry, nebo oranžové parkovací zóny, kde můžete stát jen 2 hodiny. Ale divadlo trvá minimálně hodiny tři! Takže ve všední den bychom měli loženou smůlu. Ale byla neděle, a to se neplatí, a tak jsme předpokládali, že v pohodě někde našeho oře ustájíme. Ale Praha 1 je v neděli odpoledne tak natřískaná zaparkovanými auty, že volné místo prostě nenajdete! Věřte, nebo ne, dělali jsme kolečka asi půl hodiny. Jezdíte dokola a modlíte se, aby někdo konečně z těch šňůr lemující chodníky vyjel. A když se to stane a vy rychle spěcháte na uvolněné místo, uhnízdí se tam ten, co jede před vámi. Ten totiž taky hledá a čeká…. V podstatě popojíždějící auta tvoří frontu! Když jsme naprosto vyčerpaní a otrávení zahlédli na druhé straně Národní třídy vyjíždějící auto, se zbytky optimismu jsme se chtěli otočit, jenže auto, které jelo z druhé strany a mělo samozřejmě přednost, se rychle do té “díry“ zapasovalo. A to už v manželovi bouchly saze a odhodlaným hlasem pronesl: „Jedeme pryč, někde tam u nás si zajdeme na kafe, když už jsme se vyfešákovali!“ A jeli jsme. Stejně už  se v divadle začínalo hrát…

Co z toho vyplývá? Nevím, jak je to v jiných městech, ale do centra Prahy už se autem nedá zajet ani v neděli odpoledne. Už to nikdy zkoušet nebudu. A příště do divadla pojedu tramvají.

Eva Houserová

Foto: archiv