Jitka Smutná nechce být v zákrytu

Když spisovatelka Petra Braunová připravovala křest své knihy Kalvárie, požádala Jitku Smutnou o kmotrovství. Společně zdramatizovaly pasáže tohoto kontroverzního románu o vztazích mezi ženami a vznikl literárně dramatický pořad, který má velký ohlas u diváků. Jako aperitiv vám nabízíme rozhovor mezi spisovatelkou a herečkou…

Předpokládám, že se necítíš na šedesát…

Podle situace. Od pěti let do stovky. Měním se podle toho, s kým zrovna jsem. Ráda se lidem přizpůsobuji. Sleduji, jak jsou zmatení, když mě potkají s někým jiným. Je ve mně víc hravosti, než je obvyklý průměr. Ponechávám si v sobě zvídavé dítě i praštěnou holku. Pomáhá mi to v hraní a pocitu čistoty, který potřebuji. Průšvih je, když se cítím na osmnáct a po hlavě se zřítím do nevyrovnaného vztahu. Možná mi je příkladem maminka, která prožila pozdní lásku v šedesáti šesti letech. I když ne – horší je, když se cítím na svůj věk a soudím mladou generaci.

Rozdíl mezi skutečnou Smutnou a tou, jak ji vnímají televizní diváci, je obrovský. V tvůj vlastní neprospěch. A nesváděj to, prosím, na tloušťku. Jako bys stála sama se sebou v zákrytu. Nechybí ti sebedůvěra?

To bych nemohla večer vylézt na jeviště. Maminka nás vychovala ke skromnosti. Sebechvála smrdí! To bylo u nás omleté přísloví. Už to nezměním, ale svým dětem to nezdůrazňuji. Dlouho jsem si myslela, že jsem u divadla omylem, že není možné, aby ta rozlítaná holka z Nuslí byla herečka. Občas mě osloví lidi na ulici, kterým jsem povědomá, ale mají mě často za paní z lázní anebo za sestru trafikantky…  Nemívám odvahu přiznávat, že jsem herečka. Vím, že to lidi obvykle vyděsí a uskočí do bezpečné vzdálenosti. Nechci ten odstup. Vzpomínám na vyděšenou paní v zástěře a šátku v jedné vesnici, kde jsem trávila léto. Zastavila mě na návsi, v ruce hrábě, a povídá mi: „Já vás odněkud znám!“ a mnula si bradu…Tehdy jsem díky dobré náladě připustila: „Ano, jsem Jitka Smutná, hraju v tom seriálu…“ Na to paní ustrnula, chytila se za pusu a po dlouhých minutách horečnatého uvažování, jak se má asi s herečkou mluvit, ukázala na komín od cihelny a vydechla: „Nám tady vyhynuli čápi…!“

Neměla jsi chuť v životě provokovat?

Nemám ráda provokatéry a nikdy jsem taková nebyla. Na jevišti i před kamerou jsem bojovala se studem. Jsem ale týmový hráč. Když pochopím smysl a pocítím potřebnost v týmu, překonám se. Na jevišti mám i mnohem víc energie. Bývala jsem rodinný šašek, rozháněla jsem dusno. Na letních táborech jsem byla předsedkyní oddílu. V pubertě jsem se stala plachou a šeptala jsem. Možná mi chybí kus rafinované ženskosti, u jiných ji obdivuji. Čert to vem.

Málokdo ví, že krásně zpíváš, skládáš písničky a k nim výborné texty. Přemýšlela jsi někdy jít cestou hudební než hereckou?

Nikdy jsem nepokládala za nic mimořádného, že dobře zpívám. Maminka měla dobrý hlas a milovala lidovky. Jako malá jsem s ní v kuchyni při mytí nádobí hulákala jako na lesy. Zbožňovala jsem Evu Pilarovou. Kdysi na Damu jsem byla na konkurzu Semaforu. Většího introverta Jiří Suchý neviděl. Sežrala mě tréma. Vzpomínám si, že tehdy vyhrála jakási šestnáctiletá černoška. Vystupovat s kytarou jsem začala v angažmá v Ostravě, někdy ve třiceti. Zpívat autorské písničky je něco jiného než účinkovat v muzikálu. Je to intimní. Čím jsem starší, tím větší chuť mám dělat živé koncerty. Jako bych až teď chtěla lidem zblízka prozradit, kdo opravdu je Jitka Smutná.

Ty lidem něco tajíš?

Těm nejbližším ne. Ale mám jisté tabu, o kterém jsem ještě veřejně nepromluvila.

Kolik potřebuješ času, abys to tabu prolomila?

Než dopiju tuhle skleničku… Mám to srovnané.

Dobrá. Probereme zatím omleté téma dětí. Máš dospělého syna a dceru. Budeš poukazovat na chyby ve výchově vnoučat?

Ano, neubráním se, určitě na to dojde. Jsem jenom člověk. Jakub a Tereza jsou ke mně velmi tolerantní. Vnoučka mám zatím jednoho, osmiměsíčního Františka. S překvapením a radostí se dívám, jaká máma se z dcery Terezy vyklubala. Má to v hlavě a srdci konečně srovnané a konverzaci zvládáme ve vzájemné slušnosti a lásce. František má i skvělého tátu a já koukám na to štěstí jako blázen. Musím přiznat, že čelo si vnouček prozatím natloukl, jen když jsem ho hlídala já.

Nemrzí tě, že jsi po čtrnácti letech angažmá v Ostravě přijala nabídku z Národního divadla a převrátila tak dětem život naruby?

Ano, byly doby, kdy jsem si to vyčítala. V dobré víře, že celé rodině změna prospěje, jsem nedohlédla, o co všechno přijdou. O babičku a dědu, nevlastního bratra a sestru, širokou rodinu mého muže. O chalupu, kde vyrůstali, kde běhali po loukách a jezdili na koních bez sedla. Byl to masakr. Praha nás všechny první roky okouzlila až nebezpečně. V devadesátých letech byla Praha kotel, kde se vařilo dobré se špatným. Teď je to jiné, rodina v Ostravě i chalupa jsou daleko, ale pevná pouta k nim dětem zůstala. Už je to za námi.

Nebudeme si nalhávat, že máš život před sebou, čemu bys chtěla ten zbytek věnovat?

Zbytek je drsné slovo, připomíná smrt. A já zdaleka neumírám. Herectví mám ráda, ale netvoří v mém životě všechno. Chtěla bych mít kus půdy a pěstovat kytky a zeleninu, ošetřovat ovocné stromy, nemuset u toho mluvit. Fyzickou práci neodmítám a spoustu věcí umím. Chci uspávat pohádkami děti, sedět s přáteli u ohně a zpívat, číst tlusté knihy o historii a povídat si o nich v posteli. Kdysi mi jeden kluk na chmelu slíbil, že mi u nich ve vsi u Kladna postaví Národní divadlo. To bych teď brala, jen bez toho kluka. Před deseti lety jsem přišla na to, že vedle sebe chci mít ženu.

Co to bouchlo?

To bylo to prolomené tabu. Nemluvila bych o tom, kdyby svět byl ideální a každému by bylo jedno, s kým žijeme, jakou máme orientaci nebo barvu pleti. Ale realita je jiná. Pokud mě diváci pokládali za dobrou herečku či zajímavého člověka, neměli by změnit názor.

Deset let a bulvár to neuměl prodat?

Ale ano, už to kdosi probral, ale žádný vichr z toho nebyl.  Rozumní lidé vědí, že s bulvárem se nemluví. Nemám potřebu věšet své soukromí na zeď nebo o něm točit Třináctou komnatu. Důležité je, že to ví moje rodina, přátelé a nejbližší kolegové.

Počkej, chceš opravdu zbořit to, co si o tobě myslí věrné divačky, pro které jsi hodná kulaťoučká mamina s dokonalým manželstvím, co tak ráda vaří a největší pikantnost jejího života je, že chodí na ryby?

Musím přece vysvětlit, proč jsem zhubla těch čtrnáct kilo! Nechci být ta, za kterou mě mají. Nemám zájem o rozhovory, v kterých mě redaktorky prosí, ať mluvím o vlastnoručně vylovených vánočních kaprech. Je to jako padat do pasti, kterou člověk nastražil sám. Setrvačnost v hlavách diváků se ale boří nesnadno. Obecnou představu o sobě dokonce potřebuju zbořit – chci dokončit svůj veřejný coming out. Tenhle složitý proces mně trval deset let. Tak teď, jestli chceš?

Takže boříme… opustila jsi manžela kvůli své lásce k ženě, nevaříš, nepěstuje květinky a nejsi hodná?

Ne, nejsem tak hodná, jak se zdá. Udělala jsem věci, které si sama neodpustím. V životě jsem taky hodně váhala a kličkovala. Mamince táta ubližoval, přesto ho milovala a nechala si to dlouho líbit. Tohle si občas připomínám a učím se odkázat druhého do patřičných mezí. Aktivity z ženských časopisů provádím v rozumné míře, v jídle se statečně hlídám a kytky mi kvůli enormnímu pracovnímu programu zašly. Zařizuji si však nový byt a vypěstuji si nové.

A manžel?

Nepřestal chodit na mé premiéry.

A teď se bojím, jak je to s těmi rybami… máš s nimi něco nebo ne?

Neboj, mám. Právě jsem volala Pepovi do Hradce, že půjdeme koncem divadelní sezóny na štiky. Není to zábava tichých bláznů, ale účast v dramatu pod hladinou, kam člověk nevidí – tak jako do života.

Petra Braunová

Zdroj: http://www.kultura21.cz