Jsem negramotná, ale přesto předčítám druhým

Příběh Ilony Fryčové je z těch, které by si měli povinně přečíst všichni rozmazlenci, kteří kňourají nad malichernostmi, ze všeho dělají vědu a pořád řeší nějaké svoje nepohodlí. My v redakci si velmi považujeme, že se nám Ilona přihlásila. Další úžasná nezoufalka!

„Jsem negramotná spisovatelka,“ dělám si ze sebe občas legraci mezi nevidomými známými, kteří ovládají Brailovo písmo. Protože jsem ztrácela zrak postupně a to jen po troškách, nenaučila jsem se bodovému písmu. V deseti letech jsem začala špatně vidět na čtení a psaní, ale s větším úsilím a pomocí svých kamarádek, jsem dochodila běžnou základní školu. Nejnutnější korespondenci jsem četla s lupou. Knihy mi předčítala babička a později manžel. Také jsem si je půjčovala dříve na kazetách, pak na CD nosičích a dnes už do knihovny nemusím. Načtené knihy si totiž mohu ve formátu MP3 stáhnout přímo do počítače. Stejně tak digitální knihy. To jsou ty, které někdo naskenoval, nebo je poskytlo nějaké knižní nakladatelství digitální knihovně pro nevidomé. To jsou věci, o kterých se mi kdysi ani nesnilo. Když začaly první diktafony, pustila jsem se do studia angličtiny, když se objevily na trhu notebooky, šla jsem studovat, nejprve střední a pak vysokou školu.

Buď pochválena technika

Dnes už mám pátý notebook. Vejde se mi do kabelky a vydrží na baterky nejméně dvě hodiny. Ani nevíte, jak si toho vážím. Nemusím chodit s notebookovou brašnou, nebo baťohem, ale jsem za dámu. Když někam cestuju, čtu si knihu, respektive ji poslouchám, nebo píšu, či se připojím na internet, odepíšu na e-mail. Já vím, mnohým mladým lidem se tohle zdá normální. Já si toho vážím. Ještě víc se však raduju, že čtu své dceři a dnes i cizím dětem na autorských čteních. Ptáte se jak, když nevidím písmena? Umělý hlas ve sluchátku napojeném na notebook mi „napovídá“ a já text převypravuji.

 Dík patří nejen manželovi

Můj muž mi dřív často říkával, abych se s počítačem číst naučila. Vždycky jsem se bránila, že to nebude nikdy ono a že je to náročné. Namítal, že simultánní překladatelé pracují podobným způsobem. „Jenže ti na to mají hlavu,“ oponovala jsem. V pátém ročníku na Literární akademii mě pak vyzvala paní Macurová, která nás učila kulturu mluveného projevu, abych takto číst zkusila. Ta mě podpořila jako první. I když mě chválila, cítila jsem, že čtený projev nebyl tak úplně přirozený. Ale pilovala jsem a to nejvíce u své nejmladší dcery, která chtěla, abych jí četla své dětské povídky, které mi snad už brzy vyjdou knižně.

Když jsem křtila svou první knihu, předčítala z ní ukázku kamarádka Zuzka, z literární skupiny Hlava nehlava. S touto skupinou také publikuji v knižních sbírkách. Chodíme na autorská čtení do knihoven a škol, protože cílová skupina našich čtenářů jsou děti a mládež. Dětem vysvětlím, že nemám to štěstí, abych četla z knihy jako ony, a tak čtu pomocí počítače, který mi mluví do ucha. A dodám, že pejsek, sedící vedle mě, je vodicí. A pak předčítám a děti napjatě poslouchají. Jsou to krásné chvíle…

O tohle všechno bych byla ochuzená, kdyby neexistovala počítačová technika a kdybych se nedala přemluvit manželem a zlatou paní Macurovou…

 Ilona Fryčová

Foto: soukromý archiv