K doktorovi s flaškou?

Seděla jsem už úplně sama coby poslední pacient v čekárně chirurgie jedné pražské nemocnice a už už jsem se radovala, že konečně teď, v poledne, půjdu po celodopoledním čekání na řadu. Jenže člověk nemá říkat hop, dokud nepřeskočil, protože mě vzápětí přeskočili tři pacienti.

Dřív než mě totiž stačila sestra z ordinace zavolat dovnitř, přihasil si to do čekárny solidně vypadající pán v nejlepších letech, v jedné ruce aktovku, ve druhé dárkovou taštičku na láhev, samozřejmě čímsi vyplněnou. Hned šel na řadu. Než stihl vyjít zpět do čekárny – to už samozřejmě v rukách držel jen aktovku - přišla do čekárny jakási slečna. Rovněž s plnou dárkovou taškou na lahvinku! Situace se opakovala, zase šla do ordinace dřív než já! A do třetice – vzápětí se v čekárně objevil pán a opět s jakousi lahví! Když vyšla sestra a s úsměvem zvala pána do ordinace, už jsem se rozhodla být asertivní:

„Ale já jsem tu byla dřív, než pán. A byla jsem tu dřív, než ta slečna, co právě vyšla, a pán, co byl před slečnou a už je pryč skoro půl hodiny…“

Ani mě nenechala domluvit, skočila mně do řeči: „Neumíte číst? Na dveřích visí cedule, že pořadí pacientů určuje lékař. A o co vám vlastně jde? Vždyť už taky půjdete za chvíli na řadu! Buďte ráda, že vás vůbec pan doktor vezme. Takový machr, co by jiný za to dal, aby se k němu dostal…“ zakončila své nerudné „kázání“ sestra.

Konečně vstupuji do ordinace, pan doktor mě vítá s úsměvem, dokonce se mi představuje! Stručně vyprávím o svých problémech, proč jdu právě za ním, kdo mi ho doporučil, co a kde mi už dělali. Hned si ví s problémem rady, uléhám na lehátko, šmik a šmik, co mělo být pryč, už je pryč, ani to nebolelo. Pan doktor je vážně šikula! Dokonce mě vybízí:

„Ještě nějaká potíž? Když už jste na mě tak dlouho čekala…“

Zřejmě cosi z mé diskuse se sestrou zaslechl… Říkám, že ne, že děkuji, že jsem ráda, že to dobře dopadlo a nebylo to nic vážného.

Pan doktor se se mnou srdečně loučí, usmívá a já – vážně nevím, co mě to napadlo, zřejmě mně hlavou blesklo, že pan doktor vycepovaný těmi třemi pacienty přede mnou a víbůh kolika jinými včera, předevčírem, předpřed… i ode mne nějakou tu lahvinku očekává, statečně říkám:

„Já jsem vám, pane doktore, žádnou láhev nepřinesla.“ A jelikož cítím potřebu tento svůj „prohřešek“ nějak vysvětlit, rychle dodám: „Já jsem totiž chudá, já si nemůžu dovolit nějaké drahé víno kupovat.“ A je to, pravda je venku celá! Ať si teď lékař myslí, co chce, holt není každý placený jako poslanci!

Víte, co následovalo? Sestra vyvalila oči a tak jí zůstaly až do mého odchodu z ordinace. Lékař se od srdce zasmál a pravil: „No to je mi vážně líto, že jste chudá.“ Pak popošel k jedné skříňce vedle svého stolu, otevřel ji a pohledem přejel dvě police narvané různými víny, likéry i tvrdým alkoholem, sáhl po jedné láhvi červeného vína a podal mi ji se slovy: „Nate, vemte si ji. Užívá se jednou denně, zásadně večer, deci a půl po jídle. Na vaše zdraví!“ A pak už se jenom smál, že stěží mohl odpovědět na můj pozdrav na rozloučenou.

A tak zatímco jiní nesli láhev panu doktorovi, já si nesla láhev od něj. A pak že všichni doktoři jen čekají, co dostanou od pacientů! Nevěřte tomu, všichni ne…

 Vladana Stará

Iluistrační foto: SXC.hu