Už víme, že život dokáže pohladit i nafackovat. Jednou jsme dole, jednou nahoře, ale i přes jizvy na duších a překážky jdeme dál s úsměvem a zvednutou hlavou. Jsme přece nezoufalky!
Příběhy zajímavých žen, které se dokázaly porvat se životem
"Jako malá jsem nikdy nepřemýšlela o tom, co budu dělat. Protože jsem se dobře učila, tak jsem se dostala na gymnázium. V té době jsem cítila, že chci dělat práci, která má smysl a kde bych mohla pomáhat lidem," říká o sobě Monika Kopřivová, jejíž příběh může být inspirativní pro mnohé čtenářky. Posuďte samy...
Tak jsem zase jednou byla v kině, v multiplexu, Na Hobitovi-Šmakovi. A zase nadlouho si tento zážitek s gustem odepřu. Chcete vědět proč?
Za dva lístky vysolíte 360 korun. V kavárně vedle kina za dvě malá presíčka 90 korun. Protože film je dlouhý, koupíte si aspoň v předsálí jednu colu dohromady - za 60 korun. Sumasumárum něco přes pětikilo. A to jsme byli jen dva. Co musí stát to kino rodiče s dvěma dětmi, které se každé vedle pití dožaduje ještě maxikelímku s popcornem? Když vidíte, jak se jim při placení protáčejí panenky, při jízdě po schodech do sálu vám začne být smutno.
V hledišti si sednete, kam chcete, protože diváků je cca pouhých dvacet. A pak tam půlhodiny sedíte a koukáte na reklamy a na ukázky drsně akčních chystaných filmů, které vás vůbec nezajímají, a dělá se vám z té brutality špatně. A pokud nejste zběhlí v nabídce zahraničních filmů, dojdete k mylnému názoru, že dnes už se točí jen krvavé drasťárny. Samozřejmě to není pravda, ale naši nákupčí jsou zřejmě drasťárnami posedlí.
A pak koukáte přes dvě hodiny na původně Tolkienův příběh, který ale s útlou knížečkou nemá moc společného. Natahování řídkého děje je marnost nad marnost, takový vyvanulý šmak, a Bilbo Pytlík už prostě není Frodo.
A tak jdete z kina a řeknete si: jo, to velké plátno je super. Ale příště si ho odpustíme. A radši zůstaneme u našeho domácího kina, nebo zajdeme do nějakého filmového klubu.
Eva Houserová
Foto: archiv
Zpět 0 příspěvků