KOČKYRÁDA: Masochistka s rodokmenem

Sáru do mé domácnosti nepřivedl osud nalezence, jako je tomu s ostatními našimi venkovskými kočkami. Přinesl ji syn mého tehdejšího přítele. Dostal ji od mámy, která dle mého soudu věnovala stonásobnou péči chovu ušlechtilých koček než vlastním dětem.

Všechno už odvál čas. Přítel je minulost, jeho syn dospěl a také opustil moji domácnost. Jen Sára zůstala. Ta podivná kočka s naprosto nekočičí povahou mi zkrátka nějak přirostla k srdci víc než kdokoliv jiný z celé té rodinky. A tak se se mnou stěhovala do mého nového starého domku na vsi a žije si tu uprostřed permanentní rekonstrukce, svým mírně přihlouplým pohledem (jenže kdoví, co se za těmahle kočičíma očima skrývá v tom malém mozečku) nás pozoruje a jako vždy se nechá vláčet s trpnou pokorou vším, co jí život nadělí. Je tak prostě spokojená.

 Výrobna ušlechtilých koťat

Desetiletý Michal se ke mně stěhoval s nevelkou taškou oblečení a přepravkou, v níž si hověla nádherná želvovinová kočka. „Máma mi dala Sáru, Jano. Prý mi vydělá na slušné kapesné, když ona mi žádné posílat nemůže,“ pronesl mezi dveřmi a nesl si kočku do svého pokojíčku. Ne že by u nás nebyl kapku cirkus, tehdy jsme měli ještě dva staré psy, tři další kočky, malý domeček s námi sdílela moje dospívající dcera a já byla věčně na cestě mezi Prahou, kam mě nutila dojíždět práce, a mým sto kilometrů vzdáleným bydlištěm. Ale cvičená kočka na produkce, které mladému vydělají na kapesné, to bylo i na mě trochu moc. „Ale ne, tak to máma nemyslela. Sára má rodokmen, dvakrát do roka může mít koťata a ta se prodají za velké peníze, když jí seženeme správného ženicha,“ vysvětlil mi to vzápětí Michal. „Proto ale nesmí nikam ven, bude bydlet jenom u mě v pokojíčku, aby se nezaběhla s kdejakým kocourem.“ Vytřeštila jsem oči dvojnásob. Velkovýrobna drahých koťat? V mé svobodomyslné domácnosti? Nechutné! Moje nalezence a nalezenkyně jsem vždycky dávala kastrovat, protože milion koček si mohli dovolit vyvolat leda tak Mach a Šebestová kouzelným sluchátkem, naše malé městečko jsem nehodlala zamořit. A že se kočky pobíhající venku množí geometrickou řadou, to moc dobře vím. U mě ovšem mají svou kočičí svobodu, vylezou si oknem na zahrádku, mrsknou sebou přes plot a když se vytoulají dle libosti, přijdou se zase domů pomazlit a najíst. „Tak to tedy, ne,“ rázně jsem hrábla pro Sáru do přepravky. „Tady se žádné takové příšerné manýry zavádět nebudou, kočka jako kočka, Sáru dáme sterilizovat, pak si může chodit kam chce,“ spolkla jsem ještě několik vět na téma jeho matky, chovatelky britských želvovinových a jakési drobné psí rasy – všeho čistě a jenom pro peníze, aby nemusela pracovat. „Ty i Sára si zvykejte, že tohle je domov pro lidi a zvířata, která mají právo na svobodný pohyb.“ Michal si zvykl rychle, brzy nám to docela dobře klapalo, každý si plnil své povinnosti a dopřával své radosti. Se Sárou jsem se ale nečekaně spletla.

 Období strnulosti

Těšila jsem se, jak si ta nebohá dosud vězněná kočka bude užívat volnost. Ona se ale usalašila ve druhém patře kočičího škrabadla v obýváku, tam seděla celé dny, buď spala, nebo zírala na cvrkot kolem sebe s nadhledem lehce degenerované šlechtičny. Seskočila, když měla hlad nebo žízeň, případně potřebu si odskočit na písek. Ten jsem jí prostě musela v domě poskytnout, přestože jiné mé kočky si tohle řešily vždycky venku. Ostatní zvířena přišla nového člena domácnosti očuchat a prověřit. Když zjistili, že s ní nic není, přestali se jí psi i kočky všímat. Co taky s komtesou sedící na trůně, že. Vždyť ona po nich ani neprskla, jen si něco hluboko v hrudi zabručela, když se k ní jiný chlupáč přiblížil, a strnule seděla dál. Když okukovala další kočky, jak radostně vyvádějí v krabicích od čehokoli, asi za půl roku rok si to šla taky zkusit. Skočila do krabice, sedla si tam a čekala, co se bude dít. A ono nic, krabice si s ní nehrála. Po čtvrt hodině tedy zase vyskočila na své stálé místo a se zjevným nepochopením, proč to ty ostatní dělají, si olízala kožíšek, jako že promiňte, to byl celé asi nějaký omyl.

 Jéje, tráva! A ona se hýbe!

Takhle to dál nejde, rozhodla jsem se, když přišlo jaro a my začali trávit hodně času na zahrádce. Přece tam ta hlupačka nebude pořád zavřená, když je tak krásně. Odstranila jsem škrabadlový trůn a posadila Sáru na okno, které zůstávalo pootevřené, aby se kočky mohly volně přesouvat dovnitř a ven. Jinak by si totiž člověk nohy uchodil a okno by brzo vypadlo z pantů, však to jistě každý milovník koček zná. Sára objevila svět za oknem, zírala do zahrady a několik dnů neudělala sebemenší pokus se tam vypravit. Nedá se nic dělat, je to na mě, usoudila jsem. Vzala jsem ji do náruče a vynesla na sluníčko. Nebránila se, jen mi na ruce trochu ztuhla. Položila jsem ji za dveřmi na dlaždici na zápraží. Elegantně pod sebe smotala ocas, usedla – a zírala. Asi po třech dnech takových pokusů udělala krok na další dlaždici. Kousek dál ovšem stálo o zeď opřené kolečko. Jak si ho všimla, popadl ji hysterický záchvat, vyskočila rovnýma nohama metr nad zem, v obratu vzala zpátečku do domu a nevyšla další měsíc. Při dalším pokusu vynést ji ven se setkala s trávou. Ta hrůza! Netušila jsem, jak strašlivý šok může kočce způsobit to divné zelené měkké, co se pod tlapkou ohne. Sára se okamžitě stáhla zpět na dlaždici a tam vydržela (střídavě s pobytem v pokoji na okně) dalších několik týdnů. Neprobudil se v ní ani lovec, kdyby si jí kos přišel sednout před nos, krok do trávy by za ním neudělala. Trvalo to vlastně celé léto, než se naše komteska trochu osmělila. Pak už přece jen začala chodit trochu ven, ale své místo na škrabadle nebo na okně stále preferovala. S převahou své pěstěné krásy a pohledem mdlé mysli odtamtud bedlivě pozorovala, co se kolem ní děje.

 Nový člen domácnosti

Moji staří dva psi se odebrali do věčných lovišť. Bylo to smutné, ale už proto, že jsem pořád ještě hodně dojížděla, rozhodla jsem se, že si nějaký čas psa nepořídím. Jednoho dne se ale na trhu z krabice jakéhosi mladíka vykulilo k mým nohám štěně belgického ovčáka. Byla to láska na první pohled. Vzájemná. A pěkně divoká. Z Olivera se vyklubal obtížně vychovatelný pětačtyřicetikilový mazánek. A kočky? To je jeho nejoblíbenější lovná zvěř. Zkoušela jsem všelijak smířit tu smečku, ale kočky to postupně vzdaly a prostě se odebraly jinam, kde se je žádný bláznivý pes nesnaží ucumlat k smrti. Oliver totiž kočky vlastně miluje, on si s nimi chce hrát, trošku je poválet tlapkami, trošku pocumlat v tlamě, neublíží jim. Tyhle hry ale na naše tři něžné mazlíky byly prostě moc. Sára ale zůstala.

 Dominantně submisivní pár

Nikdy jsem moc nechápala, když někdo popisoval takové partnerské vztahy u lidí. Že by mohly vzniknout mezi zvířaty, dokonce různých druhů, to mi ani nepřišlo na mysl. Hierarchie ve smečce, to prosím. Ale tyran a subinka? Mám teď opravdu velkou zahradu, stodolu, v domě neobývanou půdu. Sotva jsem se sem přestěhovala, udělala jsem pokus zabydlet tu společně s Oliverem i dva kočičí nalezence, které mi dodala kamarádka. Třeba když to budou koťata, zvykne si na ně a nebude je tyranizovat. Chyba. Oliver si s nimi párkrát zase pohrál a koťata vzala roha. Zrzek Pišta bohužel definitivně kamsi do mírumilovnější domácnosti, mourinka Fišta se rozhodla pro život na půdě. Obezřetně se sejde dolů najíst, proběhne se po zahradě, když je pes z dohledu, zaběhne si na rande a zase zmizí mezi harampádím ve svém kočičím klidném ráji. Ne tak Sára. Ta zvládla se svou strnulou pokorou jak stěhování, tak i Olivera. Jedině ona tedy žije s námi v kuchyni a obýváku. Jedině ona se zvolna a elegantně plíží kolem domu (dál se neodváží, i tak je to prostor pro ni neskutečně obrovský). Jedině ona si nechá od Olivera líbit všechny jeho divoké projevy lásky, jen když už jí jde o život, prskne a vyskočí do druhého patra škrabadla. Ti dva vytvořili pár, kde jsou role a vztah přesně definované. A já jen koukám, co všechno je u koček možné. Sára už začíná být ve věku a za čas ji čeká kočičí nebe. I tam bude určitě sedět na nějakém trůnu a strnule pozorovat pohyb pod sebou. A pokud psí a kočičí ráj nejsou společné, bude nejspíš svého psího pána postrádat.