Mami, vezmeme si tě už domů

Středobodem mého vesmíru se teď stala péče o nemohoucí maminku. Smutné téma, o kterém se radši nikde moc nemluví a nepíše. Ale nemělo by se o něm mlčet, protože se týká všech. Každý z nás bude jednou řešit, jak se postará o své staré rodiče a jak přitom obstojí sám před sebou.

Ačkoli mám rodiče ještě relativní mladé, sedmdesátka dnes přece není žádný věk, bohužel maminku stáří navštívilo nečekaně, takřka ze dne na den. Jeden den ve skvělé kondici, opotřebovaná úměrně svému věku, velmi energická žena, druhý den hromádka postižená cévní mozkovou příhodou, bohužel s těžkými trvalými následky.

Přišlo to v nejhorší dobu

Prošli jsme s ní peripetiemi pobytu v nemocnici, kdy jsme za každodenní asistence dohlíželi se sourozenci, jak nemoc probíhá, až po propuštění do domácí péče. Přiznám se, že představa o tom, co bude dál, byla velmi nejasná. V té době jsem řešila zaměstnání já i bratr, všechno bylo nejisté, a že neštěstí nechodí nikdy samo, většinou se katastrofy namnoží. Tohle byla jen poslední kapka. Paradoxně mě pozitivně nakopla. Je zvláštní, jak hluboko v sobě máme zakódované, že nesmíme vypnout, když nás někdo blízký potřebuje. My, ženy, asi máme v sobě robota.

Když se situace dostala do fáze, kdy mamku propustili z nemocnice, nastala otázka, co s ní? Absolutně odkázaná na cizí pomoc, následky nejen na těle, ale i na duši a my naprosto bez zkušeností. Celá rodina trpěla obavami, co bude dál.

Zachránil nás stacionář

Co nás nejvíc překvapilo, bylo, že si v nemocnici vůbec nepřipustili, že bychom si mamku vzali domů, a když jsme naléhali, tak nám nakonec vyhověli a pustili nám ji zřejmě pro výstrahu aspoň jednou na víkend. Je pravda, že původní představa, že s ní budeme relativně normálně fungovat, byla hodně naivní. Postupně se ukázalo, že byla přímo ztřeštěná. Chodit do zaměstnání a střídat se v péči o osobu ochrnutou na půl těla, bylo vážně neuvážené. Naštěstí nás ten nahoře má rád a podařilo se nám najít stacionář, kam dochází ve všední dny a na víkendy domů. Stejně jsme s ní skoro každý den, ale spolupráci profesionálů velmi oceňujeme, bez nich bychom totiž byli na péči odborníků nejspíš odkázáni už všichni. Péče o stárnoucí rodiče, kterým nemůžete pomoci, je velmi zatěžující nejen fyzicky, ale i psychicky. Cítila jsem, že stárnu najednou nějak rychleji.

Maminka působí spokojeně

Ačkoli máme moderní medicínu a věk dožití se prodlužuje, nějak jsme si ten systém nedomysleli. Generace se opravdu trochu vzdalují, a i kdyby chtěly být spolu, není to tak jednoduché. Například „hloupost“ v podobě pár schodů dokáže zhatit veškeré dobré úmysly. Z člověka na vozíku se nad schody do svého bytu rázem stane bezdomovec, bez bližních si neporadí. Při nejlepší vůli není jednoduché sehnat ani odpovídající sociální zařízení v dosahu, protože jsou pacienti, o které nikdo moc nestojí.  S nepohyblivým vozíčkářem je všechno docela problém. Obyčejná návštěva lékaře je nadlidský výkon. Je trochu zvláštní, že k pacientu, který je opravdu naprosto nesoběstačný a nemůže sám k lékaři, se lékař ani na návštěvu nehrne, a ačkoli je tak nemocný, v pohodě se léčí na dálku. Po všech peripetiích, kdy nám nezbylo, než všechno přijmout, jak to je, jsme si na nový režim už navykli a naše mamka-miminko se zdá docela spokojená a klidná. Nezbývá, než doufat, že jí to vydrží.

Alice Barešová

Foto: SXC.hu