Moji invalidé mi rozumějí a já jim

„Když si sáhnete na dno a nedáte se zlomit, posílí vás to a nasměruje k jiným životním hodnotám,“ tvrdí Marcela Adámková, která se zvedla z invalidního vozíku, dala se do podnikání a dnes zaměstnává víc než padesátku lidí se zdravotním postižením.

Byla to automobilová nehoda, která ji v jednatřiceti letech obrátila život naruby. Zatímco řidič srážku se stromem přestál jen s otřesem mozku, Marcela měla roztříštěné snad všechny kosti v nohách.  Absolvovala mnohačetné operace, rok strávila na invalidním vozíku a trvalo to tři roky, než se díky náročné rehabilitaci znovu postavila na nohy. „Před tou bouračkou jsem měla nastoupit jako vedoucí do většího knihkupectví, kam jsem se moc těšila, a všechno bylo najednou pryč. Zůstala jsem na svou bitvu o návrat do života úplně sama, byla jsem tehdy čerstvě rozvedená a moji rodiče odjeli do   Kanady, aby si tam užili vnoučata od mého bratra, který tam žil,“ vzpomíná na nelehká léta elegantní dáma v nejlepších letech, která časem odhodila nejen berle, ale i hůlku. „To jsem jednou jela autobusem na přezkoušení zdravotního stavu na lékařskou posudkovou komisi kvůli částečnému invalidního důchodu a téměř jsem přejela zastávku, kde jsem měla vystoupit. Tak tak jsem stihla vyskočit, ale hůl jsem v autobuse zapomněla. Tak jsem to vzala jako znamení shůry a na komisi oznámila, že už žádný důchod nechci.“

Začala od bodu nula

Marcela si prostě řekla, že je zdravá a vrátila se do práce, do knihkupectví. Jenže záhy přišel listopad 89, prodejna šla brzy na to do aukce, a tak se rozhodla začít s knihami soukromě. Stánkovým prodejem. Samozřejmě na periferiích Prahy, protože v centru neměla kvůli konkurenci, kterou si tam zařídili mocnější podnikatelé se správnými známostmi, šanci. „Nebylo to jednoduché, ale bojovala jsem jak lvice. Věřila jsem, že knihy prodávat umím, vždyť jsem na to studovala osm let a měla jsem mezi knihami dlouhou praxi. Jenže dravá devadesátá léta prodeji literatury moc nepřála, lidi měli na okrajích Prahy jiné zájmy. Tak jsem přemýšlela co dál.“ A tehdy si Marcela vzpomněla na svoje „invalidní“ období a rozhodla se nabídnout pomoc lidem s handicapem. A vymyslela si projekt, s nímž oslovila řetězec Delvita: pulty s terminály Sazky, kde by zaměstnávala invalidy. Jde o fyzicky nenáročnou práci, kterou zvládnou, a zvedne jim sebevědomí. Na vlastní kůži totiž sama zažila, jaké to je, když postižený nemá co dělat, kouká doma do zdi a propadá se do zoufalství.

Ocenění od ministra

„Měla jsem štěstí na osvíceného manažera Delvity, kterému se můj projekt zalíbil, a tak jsme si plácli. A já začala obíhat pracovní úřady a hledala mezi nabídkami uchazeče s invalidním důchodem, které nikdo nechtěl.“  Dnes Marcela zaměstnává přes padesát osob se zdravotním postižením, a to taky v trafikách a obchůdcích v nemocnicích. Především to jsou ženy nad padesát let se základním vzděláním, které jsou na pracovním trhu ohroženy nejen svým věkem, ale jejich neuplatnitelnost se násobí zdravotními obtížemi. Ale také třeba muži se zaléčenými psychickými problémy, kterých se jiní zaměstnavatelé štítí. „Umím se svými zaměstnanci vycházet, na každého se musí trochu jinak podle jejich zdravotního omezení. Ale dovedu se vžít do jejich pocitů, protože jsem je kdysi sama prožila a oni ke mně proto mají důvěru. Dávám jim šanci a oni jsou za to vděční. Navíc je ta práce baví, jsou mezi lidmi, v příjemném pracovním prostředí.“ O tom, že Marcele se v tomto oboru podnikání víc než daří, svědčí i loňský titul Nejlepšího zaměstnavatele roku pro integraci osob se zdravotním postižením, v podobě diplomu a broušené vázy od ministra průmyslu a obchodu. Může být na sebe hrdá, ale poslední dobou má tato úspěšná podnikatelka doslova blbou náladu. Mohou za ni nová legislativní opatření, která zaměstnávání invalidů zkomplikují.

Invalidé v ohrožení

„Víte, po třinácti letech mého úspěšného začleňování invalidů do pracovního procesu mě hluboce uráží, že mě někdo bude chodit kontrolovat, jestli náhodou nešvindluju. A protože se budou po novu vymezovat místa, kde mohou invalidé pracovat, hrozí, že třeba nebudou smět pracovat v trafice, co já vím. Nové zákony jsou velmi mlhavé, mají nejednoznačný výklad, z čehož mám velkou obavu. Jak úředník rozhodne, tak to bude. Co myslíte, v čí prospěch asi budou rozhodovat? Někomu může vyhovět a druhému ne. Čeká nás obrovská nejistota.“ Úřad od úřadu si nový zákon v jednotlivých krajích může vykládat různě až nejrůzněji. To co povolí v Praze, nemusí povolit na Vysočině a naopak.“

Nebudeme k tomu mlčet

A proto se Marcela rozhodla vstoupit od Komory zaměstnavatelů osob se zdravotním postižením, která i když nemůže změnit již schválenou legislativu, bude apelovat na poslance i vládu, aby napravili zmatky, které do této oblasti podnikání vnesli svou vyhláškou. „Už je nás hodně a budeme hodně hlasití. Jednáme jménem svým i svých spokojených zaměstnanců. Nechápeme, proč se má nabourávat něco, co tolik let dobře funguje na obou stranách. Takže se budeme snažit ty klacky, co nám házejí pod nohy, postupně odstraňovat.“ Jinak totiž hrozí, že invalidé přijdou o práci, budou sedět doma a nezbude jim než přežívat na sociálních dávkách. O jejich pocitu bezmocnosti a křivdy ani nemluvě…

Text i foto Eva Houserová