Mužská sebereflexe – nastává konečně nový věk?

Občas je nutné nahlédnout ke konkurenci, abychom se my nezoufalky neutopily v kruhu vlastního pohledu na svět. Tak mi padl do oka článek Ženy, buďte zase ženami. Takových titulků je mnoho, na tomhle je ale zajímavé, že ho napsal autor, který poměrně dlouho publikoval na stejném webu seriál o dlouhé řadě svých milenek. Žádná mu nebyla dost dobrá.

Rok se s rokem minul a ejhle, tentýž Jan Zlatohlávek píše o tom, že ženy mají být ženami, že si mají dopřát své drobné nedokonalosti, že přece nemusí umět vymalovat byt a opravit brzdové destičky, dokonce nemusí být ani expertky na všechny kuchyně světa, jen když si umí položit muži hlavu na rameno a chovají se žensky. Včetně toho, že pošťouchnou muže k tomu, aby vymaloval sám, případně to alespoň zařídil.

Nehodlám filtrem tohoto článku zkoumat případy těch zavržených milenek, ale myslím, že alespoň pár z nich by v sítu uvízla. Jen se nějak změnil autorův pohled. Najednou žena partnerka nemusí být dokonalá všeumělka, hýčkající si lenivého pána tvorstva. Prý se pak muž necítí být mužem, prý potřebuje plnit mužské úkoly a touží pečovat o ženu křehkou a bezbrannou.

Článek prostě přináší fatální odhalení: žena má být ženou a muž má být mužem. Také se vám zdá podivné, že je nutné o tom psát? A přece je to tak. Rozhlédněme se kolem sebe, kolik mladých žen žije osaměle, přitom jsou to šik holky, jen jsou až příliš samostatné. V koutku duše samozřejmě touží po partnerovi, po rodině, ale ve své generaci jaksi nenacházejí muže, který by jejich tempu stačil. Ve čtyřiceti jsou pak celkem logicky na pokraji sil, nemají rameno, na které by mohly položit hlavu, nemají děti, nemají žádná citová pouta. Jsou dokonalé, ale do druhé poloviny života vstupují plny depresí, obav ze samoty, smutku, proměňujícího se často na veřejnosti v obrannou agresivitu. Muži se takových mladých žen bojí, vždyť co si počít s ženskou, která muže vlastně nepotřebuje. A tak i mladí muži zůstávají mnohdy sami a prolenoší se (často v péči matky) ke čtyřicítce, věnují se práci, koníčkům, kamarádům, ale rozhodně ne vytváření citových vazeb, založení rodiny. Muži mají ovšem tu výhodu, že to klidně zvládnou i v těch čtyřiceti – zaloví ve vodách o generaci mladších a vše je zachráněno.

Dost dlouho nás ovšem lesklé stránky lifestylových časopisů přesvědčovaly o tom, že životní model „singlistů“ je v pořádku, že nám ho prostě přinesla nová doba, že se tak dá prožít bezvadný plnohodnotný život. Nedá. A jsem moc ráda, že zrovna Jan Zlatohlávek předhodil čtenářkám webu pro „dokonalé ženy“ takový článek. Možná to opravdu naznačuje změnu, nebo spíš návrat k době, kdy v partnerském vztahu je žena ženou a muž mužem. Že to zní banálně? Zkuste se zeptat samostatné inteligentní a slušně situované třicátnice, jestli si pokládá partnerovi hlavu na rameno a s očima věrného kokršpaněla a prstíky nenápadně si pohrávajícími s jeho vlasy ho žádá, aby udělal to či ono, co „víš, miláčku, to dokážeš jenom ty“. Nejspíš na vás bude koukat jako na blázna.

Přitom je to tak snadné. A muži to mají tak rádi! U těch zarytých singlistů bude nejspíš chvíli trvat, než je žena s drobnými nedokonalostmi znovu přesvědčí, že by se měli chovat jako chlapi. Ovšem když splní přání a dostane se jim záplavy díků a něžné pozornosti, budou se cítit tak silní a nepostradatelní, že si to rádi zase zopakují.

Je to tak jednoduché – být ženou, být mužem. Doufejme, že po konci světa nastává nový věk, kdy tomu tak zase bude.

gk

Foto: publicdomainpictures.net/Petr Kratochvil