Mužská záležitost

Různé výrazy pro totéž se můžou stát zdrojem dobré zábavy i velmi perných chvilek. Přesvědčila jsem se o tom díky svému synovi, malému Matějovi.

Můj syn Matěj chodí do mateřské školky, kde se mu moc líbí. Co řeknou paní učitelky, je svaté, vždy to platí a je to tak. Žádné pochybnosti! Od září nastoupila do školky úplně nová, velmi mladá učitelka. Zřejmě se rozhodla být zcela moderní pedagožkou, a tak kromě písniček, básniček a čtení pohádek zařadila jednoho dne na program i sexuální výchovu. Jejím prostřednictvím se Matěj dozvěděl, že to, co mají chlapci, respektive muži, se jmenuje penis.

Matěj přišel domů z této informace poněkud zmaten. Až do onoho dne žil v bludu. „Mami, tak já teda už nemám svého pindíka?“ ptal se mě a mého muže. Po položené otázce jsme se ještě dozvěděli „vše“ o penisu, co ten den říkala paní učitelka. Manžel Matějovi pohotově vysvětlil, jak se věci mají: „Ale jasně že ho pořád máš. Někdy se mu říká pindík, někdy penis, podle situace.“

Syn však vypadal, že mu tátovo vysvětlení mnoho jasné není. Nechtěla jsme ale záležitost nijak rozmazávat, měla jsem pocit, že čím víc ze všeho budeme „dělat vědu“, tím horší to bude a bůhví na jaké další informace ze sexuální výchovy by ještě nakonec došlo. Kluk bude zbytečně přemýšlet, o čem ještě nemá, pomyslela jsem si staromilsky a raději je oba rychle pozvala ke stolu na svačinu, protože u dobré bábovky s hrnkem kakaa se u nás doma vždycky na vše ostatní zapomene…

Matěj ale na penis nezapomněl, jak se ukázalo hned vpodvečer. Jeli jsme spolu, jen my dva, na návštěvu za mými rodiči na druhý konec Prahy. Nasedli jsme do tramvaje, do té moderní, kde v části vozu sedí cestující proti sobě. Tramvaj byla dost plná, ale nikoliv narvaná, a tak jsme dobře viděli na cestující proti nám. Přesně naproti seděl muž, asi šedesátiletý, od pohledu milý pán. Náš Matěj se mu zřejmě líbil, protože se na něj sympaticky usmál. Matěj však usměv neopětoval, evidentně mu v hlavě něco „šrotovalo“. Co to bylo, se ukázalo vzápětí. Na celou naši část tramvaje se pána zeptal: „Vy máte penisa nebo pindíka?“

Úplně jsem zkoprněla, vůbec jsme v tu chvíli nevěděla, co mám říct, jak mám reagovat. Okřiknout Matěje, co to říká? Omluvit se pánovi? Vysvětlovat lidem kolem, že za to nemůžu, že to paní učitelka našeho chlapce tak pobláznila? Do toho všeho mého zmatení oslovený pán zareagoval. Matějovi odpověděl: „Nikomu to neříkej, ale já mám šulína!“

V tom okamžiku se už ostatní cestující kolem nás doslova řezali smíchy. Jediný náš Matěj čučel jako Matěj! Pán vnesl další nejasnost do problematiky, jak se „mu“ teda říká.

Naštěstí jsme už měli vystupovat. Špitla jsem směrem k pánovi: „Promiňte,“ a vedla syna ke dveřím.

U mých rodičů hned ve vchodu, ještě jsme se ani nestihli zout, malý Matěj informoval dědu, co mu řekl pán v tramvaji. Děda se zamyslel a pravil: „No vidíš, ty kluku prťavá, nikdy mě nenapadlo přemýšlet tak, jak přemýšlíš ty! No když na to teď tak myslím, vzpomínám si, že když jsem ještě chodil do školy, říkali jsme mu bimbas.“

Na mě už šly mdloby! Nezbylo mi nic jiného, než návštěvu u našich začít zasvěcením malého Matěje do tajů spisovného a hovorového jazyka… To byl tedy den!

 Martina Havlíčková

Ilustrační foto: SXC.hu