Naděje pro vyhaslé oči

Ke stolku se do křesel naproti sobě usadily dvě ženy. První, mladší začíná vyprávět svůj příběh. Smutný tak, že bere dech a žene slzy do očí…

Měla doma už dva chlapečky, když si s mužem řekli, že chtějí ještě holčičku. Proč ne? Jenže děťátko v jejím těle zemřelo a ona sama z toho dostala otravu krve. Zažila kvůli tomu klinickou smrt, která však trvala tak dlouho, že jí poškodila mozek. Mezi živé se vrátila jako dvouleté dítě… Vše se musela znovu učit. Naučila se díky trpělivosti své maminky všechno s jednou výjimkou. Nenaučila se znovu vidět, protože zrakový nerv se k životu ze stavu klinické smrti jako jediný neprobral. Manžel si za ty dlouhé měsíce, které od nešťastného potratu uplynuly, našel jinou a požádal o rozvod. Chlapce soud svěřil do jeho péče (jak by se o ně mohla starat slepá?), samozřejmě tak zůstal i jemu byt… Chtěla by se naučit být soběstačná, aby si mohla chlapce brát k sobě o víkendech a uvařit jim jejich zamilovaná jídla, proto sem přijela!

V druhém křesílku sedí starší žena. Je jí Mgr. Marie Schifferová, ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé na pražském sídlišti Dědina. Bedlivě naslouchá a laskavým hlasem plným porozumění ji uklidňuje: „Ničeho se nebojte, naučíme vás tady umět normálně žít. Od nás budete odjíždět jako samostatná žena!“

 Úplně na dně

„Takový příběh zde není až tak výjimečný,“ vysvětluje nám později paní ředitelka. „Lidé, kteří sem do střediska přijíždějí, jsou často psychicky na dně. Oslepli v důsledku nějaké nemoci – většinou nádoru na mozku nebo těžké formy cukrovky, nic si doma neumějí udělat, nemůžou vykonávat svou práci. Bohužel nejsou nijak vzácné případy, kdy druhý z manželů neunesl situaci a postiženého opustil… Nevidomý se ocitá úplně na dně, nesamostatný, bez práce, někdy i bez bydlení.“

Pro takto postiženého je doslova darem z nebe tohle pražské středisko pro nevidomé, které je jediné v republice. Sem přijíždí člověk na sociální rehabilitaci, během které ho tým odborníků naučí chodit s bílou holí, číst slepecké písmo, cvičením rozhýbat svůj mozek (brzy se totiž bude muset začít učit novou profesi!) a především naučit se o sebe sám postarat. Pokud si v této chvíli myslíte, že postarat se o sebe nic zas tak strašného není, sami si zkuste maličkost - se zavázanýma očima třeba roztřídit prádlo, dát do pračky, tu zapnout, pak prádlo pověsit a nakonec vyžehlit a uložit do skříňky!

Možnost rekvalifikace

Po pěti měsících učení samostatnému životu konečně nevidomý stále pod jednou střechou v témže středisku přestoupí do pracovní rehabilitace. Sám si vyzkouší, co by mohl dělat a po poradě s psycholožkou střediska a sociální pracovnicí si vybere rekvalifikační kurz. Samozřejmě že při výběru nové profese mu zde pomáhají i zmapováním situace v místě, odkud nevidomý pochází a kam se zas vrátí. „Největší zájem je o rekvalifikační kurz masér. Především proto, že maséři pak mají nejlepší šanci na uplatnění. Pořádáme ale i kurzy košíkářské výroby, dále keramické, tkalcovské a kartonážní,“ vysvětluje paní ředitelka.

 Hraje na klavír bez not

Práce s nevidomými nezná pevný začátek a konec pracovní doby. Většina z lidí, kteří ve středisku pracují s Marií Schifferovou v čele, vnímají svou práci jako skutečné poslání a mnohdy dělají nad rámec svých povinností. Jasně je to znát, když paní ředitelka vypráví o mladém muži, který se sice jako nevidomý narodil, ale jelikož je i lehce mentálně postižený, byl od maminky zvyklý na kompletní servis. Maminka mu zavazovala i tkaničky u bot! Do střediska se dostal tak, že matku ranila mrtvice a následkem nemoci přestala mít absolutně o syna zájem. Ten se tak už v dospělém věku ocitl úplně sám a ve středisku v týmu magistry Schifferové se musel naučit běžně fungovat. „Je takovou ukázkou, co vše musíme udělat navíc. Mladý muž neměl trvalé bydliště, takže jsme mu sháněli střechu nad hlavou. Naštěstí se podařilo zajistit chráněné bydlení v Domově pro mentálně postižené v Nouzově u Unhoště. Už se tam nastěhoval a k nám teď dojíždí jen na tři dny v týdnu. Nádherně hraje na klavír, aniž by uměl noty. Prostě poslechne si skladbu a pak ji dokonale přehraje. Často si při pohledu na něj kladu otázku, zda by měl také takový talent, kdyby se narodil zdravý…“

Největší radost

Tu paní ředitelka se svým týmem prožívá tehdy, když se objeví v poštovní schránce svatební oznámení. Ano, ve středisku se už několikrát zrodila láska! Lidé tu mají k sobě hodně blízko, i postižení může někdy spojovat. Když paní ředitelka vytahuje už třetí díl kroniky střediska, ze všeho nejdřív ukazuje nalepená svatební oznámení. Například si nedávno své ano řekli dvaadvacetiletá slečna, nevidomá od narození, která do střediska šla do rekvalifikačního kurzu na keramičku, s osmadvacetiletým mladíkem se zbytkem zraku, jenž se přišel učit košíkářem…

Helena Štěpánková

Ilustrační foto: SXC.hu