Náramky od nezoufalky Ilony

Nová členka našeho Klubu nezoufalek je paní Ilona Fridrichová, která nám poslala fotky svých nádherných náramků. A my je vám nejen ukážeme, ale zajímala nás i jejich autorka.

Výrobou vlastní bižuterie se zabýváte už sedm let. Co vás k tomu vedlo?

Nebyla jsem spokojená s nabízenými produkty na trhu. Jelikož se pracovně stýkám s mnoha lidmi a mým pracovním oblečením jsou sukně, halenky a lodičky, chtěla jsem i barevně ladit a to se neslučovalo. Pokud už jsem našla něco zajímavého, vadila mi příliš vysoká cena. Tak jsem se začala zajímat o různé techniky a nákup materiálu.

Jaké byly vaše začátky?

Začínala jsem všelijak. I s nesprávnými nástroji. Dnes už nám plně vytříbený styl a oblíbené materiály, které nejsou na jedno použití. A taky větší sbírku nástrojů na výrobu.

S jakými materiály pracujete?

Často používám přírodní materiály, drahé kameny, mušle, ulity, korály i standardní broušené a mačkané korálky Preciosa, Svarowski i třeba plastové korálky, kůži, stříbrné přívěsky, voskové umělé perle, ale i říční perličky v bílé, růžové i černé barvě. Oblíbila jsem si hlavně nespočet variant náramků, ale vyrábím i celé sady. Každý výrobek je originál a málokdy se opakuje.

Vyrábíte i na přání?

Ano, často vyrábím například variace pro nevěsty. A jednou jsem vyráběla náramek pro elfí vílu.Vznikl hodně jemný poetický náramek s broušenými komponenty Swarovski, broušenými perličkami, lístky a květy.

Zažila jste v životě nějaký přelomový okamžik?

Před už skoro 3/4 rokem se mi stala nehoda, po které jsem ohluchla na jedno ucho. Po měsících přemýšlení v nemocnici jsem  svůj život přehodnotila. Zpomalila jsem pracovní tempo a přidala do svého života zcela "obyčejné" věci. Nemoc sama přebrala zástup "přátel" a zůstaly ty nejpevnější vazby. Užívám si víc své krásné a milované rodiny, pejska a více žiju.

Jaké další změny ve vašem životě nastaly?

Ve chvíli, kdy mi zůstala "jen hluchota", jsem si uvědomila, že je spoustu jiných lidí, kteří se vyrovnávají s většími problémy a  možná neměli takové štěstí. Přemýšlela jsem, jak jim pomoci a chtěla jsem zapojit můj koníček – korálkování. Našla jsem kroužek dětí při škole pro sluchově postižené a je to partička kluků a holčiček, kde se na sebe jednou za měsíc těšíme a vyrábíme korálky. Našla jsem tak jiný svět, o kterém jsem neměla co této doby ani ponětí.

Proč se považujete za nezoufalku?

Naučila jsem se žít přítomností, neprobírat se věcmi, co se staly. Spíše se těšit co přinese každé nové ráno a co pěkného ten den zažiji. Hledám si nové cíle a výzvy a jdu si za nimi. Ty nejkrásnější okamžiky přicházejí zcela neplánovaně. Když přijde nějaký problém, snažím se nezoufat a najít z něho řešení.

Připravila Veronika Doskočilová

Foto: soukromý archiv